ASIANSTYLE

Ve spojitosti s divadelně pojatou formou japonské zábavy si obeznámenější české publikum vzpomene především na tradiční divadlo nó a kabuki nebo na vtipné kjógeny[1], ale komické příběhy rakugo‑vypravěčů zůstávají většinou pozapomenuty.

Pod pojmem rakugo (落語; v doslovném překladu padající slova) se rozumí tradiční japonské vypravěčské umění, jehož těžiště leží v období Edo (1603-1868), ačkoliv jeho úplné počátky lze vystopovat až k buddhistickým kázáním. Pro tuto formu umění je osobité to, že stojí na umu jednotlivých vypravěčů rakugoka, kteří si v prvé řadě musí vystačit pouze se svým hlasem a mohou pro herectví využít pouze horní poloviny těla. Vyprávěné příběhy o lidech z různých sociálních vrstev jsou v podání každého mistra (vypravěče) trochu jiné, ale mají za úkol vždy diváka pobavit, rozesmát, ale mohou i postrašit nebo rozplakat.

Mnozí se mohou ptát, proč bychom se měli vůbec bavit o rakugu.
Důvody jsou následující:

 

Ve srovnání s jinými formami mluveného umění je rakugo unikátní tím, že se jedná o vystoupení jednotlivce. Účinkující, který po celou dobu sedí na polštáři zabuton, musí být sám schopen zahrát všechny postavy, které se v příběhu objeví. Jeho úloha o to těžší, že nepoužívá kostýmy a že na jevišti nejsou žádné dekorace, které by zapůsobily na divákovu představivost.

Vypravěč používá různé odstíny svého hlasu, aby podtrhl podstatu toho, co říká. Pomocí tónu hlasu může sdělit přechod od jednoho tématu k druhému nebo může přimět diváka věřit tomu, co právě slyší. Dále pomocí dikce a intonace musí také vyjádřit pohlaví či věk postavy (dítě vs. starý muž), která v daný okamžik mluví. Vypravěč tedy skrze své umění přivádí různé postavy k životu, ale jeho cílem je spíše naznačovat než někoho imitovat, protože je tu třeba prostoru pro divákovu představivost.

Dojmu plastičnosti účinkující dosáhne pomocí gest a nakláněním a otáčením hlavy (doprava a doleva), čímž diváka obeznámí také se sociálním postavení postav či jejich vzdáleností v prostoru. V neposlední řadě je důležitý také výraz ve tváři a pohled v očích. A jak bylo řečeno již dříve, tak pohyb je omezen pouze na horní část těla.

Účinkující se opírá hlavně o své herecké schopnosti, ale je mu dovoleno vypomoci vějířem nebo bavlněným kapesníkem tenugui, které mu mohou sloužit jako rekvizity. Vějíř je v zavřené poloze často položený na prkenné podlaze před vyprávěčem, čímž odděluje prostor mezi ním a diváky, ale může být použit takovým způsobem, aby znázorňoval jídelní hůlky, fajfku nebo štětec. Naproti tomu kapesník může reprezentovat dopis, peněženku nebo hůl.

Jazyk je samozřejmě důležitou součástí rakuga, který však nezasvěcenému příliš neřekne, proto o tomto prvku pohovořím jenom v základních rysech. Přímá komunikace vypravěče s publikem probíhá na zdvořilé úrovni, ale při konverzaci mezi postavami se také přechází do hovorového jazyka či dialektů (v souvislosti se změnou postav). Během celého výstupu je vždy kýženým efektem, aby se nepřerušilo určité spojení mezi vypravěčem a obecenstvem, čemuž napomáhá také užití určitých jazykových prostředků (např. koncových partikulí).

Podle jazyka lze dělit rakugo na tokijské rakugo používající tokijský dialekt a ósacké rakugo, které příběhy představuje v ósackém dialektu a sází více na gesta a využití hudebního doprovodu strunného šamisenu a bubnů. Ósačtí vypravěči mohou při představení mít před sebou menší dřevěný stolek kendai s dřevěnou deskou, která je postavena do vodorovné pozice tak, aby kryla vypravěčova kolena.

Humor v těchto příbězích může být promyšlený a to v podobě různých slovních hříček, kulturních referencí nebo nedorozumění rodících se z nepřímé konverzace. Ve vyprávění mohou zaznít vtipy nebo nejapné poznámky (např. o ženách), které by dnešní obecenstvo odsuzovalo, ale účinkující se snaží vyhnout vulgárním tématům.

Repertoár rakuga se sestává ze 4 typů příběhů – otošibanaši (humorné příběhy), nindžóbanaši (příběhy o lidských citech), kaidanbanaši (strašidelné příběhy) a šibaibanaši (příběhy inspirované divadlem kabuki). Příběhy o lidských citech jsou dlouhé a vypráví o vítězstvích a pádech, starostech a radostech obyčejných lidí. Známější hrou tohoto zařazení je „Šiobara Tasuke ičidaiki“ („Život Šiobary Tasukeho“), která vypráví o nesnázích Tasukeho, který přišel do města a nakonec se stal úspěšným obchodníkem s uhlím. Naproti tomu strašidelné příběhy, jejichž atmosféra může být podpořena svíčkami a hudbou, vychází z děsivých příběhů kaidan. Proslulým příběhem je například „Šinkei Kasanegafuči“ („Skutečné poměry v bažině Kasane“) pojednávající o lichváři, který se vrací jako duch poté, co byl zabit samurajem, kterému půjčil peníze. Zástupcem humorných příběhů může být „Tokisoba“ („Časové nudle soba“), které seznamuje diváky s komickou situací 2 zákazníků v restauraci, kde podávají nudle soba. Na scéně se nejprve objeví mazaný zákazník, který se při placení zeptá, kolik je hodin, díky čemuž se mu podaří majitele podniku ošidit. Když se o to samé však následně pokusí jiný zákazník, který vše viděl, tak kvůli své hlouposti zaplatí mnohem více, než jaká byla cena jeho útraty.

Vypravěč rakuga však do těchto her dává vždy něco ze sebe a na jeho vlastní interpretaci záleží, jak příběh vyzní. Kromě toho, že rakugoka může určité části příběhu vynechat nebo naopak přidat, tak ten stejný příběh u jednoho vypravěče může působit strašidelně, ale jiný vypravěč ho může přetvořit do humorné podoby. Určité změny mohou být pro některé žádané i z toho důvodu, aby rakugo jakožto populární zábava dokázalo opakovaně oslovovat diváka a jaksi udržet krok s poptávkou nové doby.

V dalších článcích se zaměřím například na samotný výstup vypravěče a na historii rakuga.



Pokud vás rakugo zaujalo, tak máte možnost zavítat na páteční promítání filmu o rakugu s názvem „Vypravěči" (v originále „Rakugo monogatari") v rámci festivalu japonských filmů Eigasai, který se koná v pražské Lucerně 16. - 22. února.