ASIANSTYLE

Čanojú je velmi formální a má pevně stanovená pravidla, která se nikdo ze zúčastněných neodváží nerespektovat. Celý rituál probíhá v duchu jednoty člověka s čajem, s přírodou, se všemi živými bytostmi a s celým nekonečným vesmírem. Do středu dění však není stavěn samotný čaj a jeho popíjení. Cílem japonského čajového obřadu je naprosté odpoutání mysli člověka od každodenních starostí a události a dokonalé očištění mysli, které přináší duši vyrovnanost a klid. Jak pravil šógun Tojotomi Hidejoši: „Když se čaj připravuje z hlubokých vod mysli, jejichž hloubka je nekonečná, pak teprve je to ča-no-ju.“
 
Původ čanojú nalezneme u buddhistických mnichů, kteří si nápoj z čajových lístků velmi oblíbili a pro jeho popíjení vymysleli jednoduchý obřad, který byl založen na „duchovní úloze čaje“. Kněží putovali napříč celou Asií, kde šířili své učení a poselství míru a nemalou měrou se podíleli na zvýšení obliby popíjení čaje v Japonsku. V následujících generacích pomohly rozvoji zmiňovaného čajového obřadu osobnosti z řad významných učitelů zenového buddhismu. Prvním z nich byl v 15. století princ Ikkjú, který přesvědčil ostatní členy královské rodiny, aby se pravidelně setkávali při šálku čaje během uklidňujícího rituálu zvaném čanojú.

Vzrůstající zájem o tento obřad pak svojí neúnavnou prací podpořil nadaný princův žák Murato Šúkó. Během jeho života se čanojú těšilo stále větší oblibě. Hlásal individualitu srdce a prosazoval myšlenku, že v místnosti, kde se podává čaj, neexistuje rozdílů mezi lidmi. Murata Šukó zavedl nový způsob čajového setkávání nazývaného „soan ča“ - čaj drnové chýše. Čaj se podával pro velmi malý počet osob v čajovém domku nebo místnosti o rozměrech jen 4 a půl tatami (něco přes 1,5 m2). Místo, kde byl čaj popíjen, bylo velice skromně zdobené a k přípravě se zásadně používalo co nejjednodušších japonských nástrojů.

Tou nejpodstatnější osobností pro japonský čajový obřad však byl syn bohatého obchodníka Sen-no Rikjú, který v 16. století pozvedl čanoju k naprosté dokonalosti a stal se nejuznávanějším čajovým mistrem. Pod jeho vedením se rituál „soan ča“ stal známý jako „wabi ča“ - čaj nevtíravého vkusu. Sen-no Rikjú stanovil závazná pravidla, jež jsou s úctou dodržována dodnes. Definoval také čtyři základní principy, bez nichž nelze považovat obřad čanojú za skutečné umění. Jsou to harmonie – wa, úcta – kei, klid – džaku a čistota – sei. Harmonií musí být naplněn každý pohyb, každé gesto. Úctu musí mít každý účastník rituálu k sobě samému a prastarým tradicím a zvykům. Klid symbolizuje samotu a odlehlost čajové místnosti, která je umístěna v tichých zákoutích vzdálených pouličnímu shonu a ruchu. Čistota charakterizuje celkové prostředí, ušlechtilý porcelán a pečlivě zvolené umístění čajovny v zahradách. Sen-no Rikjú obohatil přípravu čaje o do té doby nevídané propojení poezie a filozofie. Díky němu získalo japonské popíjení čaje podobu jednoho z nejelegantnějších a vysoce příjemných rituálů, který přináší harmonii do těl i duší všech zúčastněných.


 
Klasický japonský čajový obřad se obvykle odehrává v malém čajovém domku „sukija“ postaveném speciálně pro tyto účely v zahradě. Domek se skládá z přípravny „mizuja“ a vlastního čajového pokoje „čašicu“. Stavba je obklopená dřevinami a vede k ní zahradní stezka „rodži“ vysypaná drobnými oblázky, jejímž prostřednictvím je čajovna propojena se zvláštní místností „mačiai“, ve které se scházejí pozvaní hosté, aby zde připravili svou mysl pro budoucí obřad. Ačkoliv se tvar a velikost místností mohou lišit, principy stavby a jejího vybavení zůstávají pokaždé stejné. Do hlavní místnosti se vchází nízkými dveřmi, aby se každý z účastníků obřadu musel sehnout a nikdo nebyl považován za významnějšího. Jednotlivé prvky jsou uspořádány zásadně asymetricky, žádný motiv se neopakuje. Vše je výhradně z materiálů čistě přírodního původu. Místnost doplňuje výklenek pro zajímavé umělecké dílo, obvykle svitek s kaligrafií, a váza s květy evokujícími prostotu a křehkost. Výzdoba se nachází jen na přesně vymezených místech. Další předměty v místnosti jsou určeny pro samotnou přípravu čaje – koš s řeřavými uhlíky k ohřívání vody, polička k odkládání dalšího náčiní, jako je naběračka, keramické misky a dóza s čajem. Každá pomůcka má zde své místo a pevně stanovený řád. Většina předmětů používaných při čanojú má vysokou historickou a uměleckou hodnotu, a proto se jim vždy projevuje hluboká úcta.
 

Malý slovníček japonského pojmenování předmětů v čajové místnosti:
 
čabana - květinová výzdoba čajové místnosti​
čaire - keramická nádobka na práškový čaj mačča používaný při přípravě koiča​
čadži - název pro úplný čajový obřad​
čaki - kousek bílé látky určený k vytírání čawanu​
časen - bambusová metlička na šlehání práškového čaje​
čašaku - bambusová lžička na práškový čaj​
čašicu - čajovna, čajová místnost​
čawan - miska na čaj​
fukusa - čtvercová hedvábná utěrka​
furo  - přenosné letní ohniště na dřevěné uhlí, používané od března do října
futaoki - stojánek pod naběračku hišaku
hantó - hostitelův pomocník​
hišaku - bambusová naběračka na vodu​
kama - železný kotlík používaný pro ohřátí vody​
kensui - nádoba na použitou vodu​
koiča - hustý čaj podávaný při čajovém obřadu​
mizusaši - nádoba na studenou vodu​
mizuja​ - přípravna - místnost sloužící pro přípravu náčiní před čajovým obřadem​
nacume - nádobka na práškový čaj používaná při přípravě usuča​
tatami - rohože pokrývající podlahu čajové místnosti​
usuča - řídký čaj podávaný při čajovém obřadu
šifuku - hedvábný sáček, v němž je přechováváno čaire
ro - zimní ohniště zabudované do podlahy, používané od listopadu do dubna

Hosti jsou na čanojú tradičně zváni dopisem, který je sám o sobě malým uměleckým dílem – je psán uměleckou kaligrafií samotným hostitelem nebo hostitelkou a podle tradice bývá svinutý do ruličky. Sluší se na takový dopis s pozváním odpovědět a poděkovat. Stejně tak je slušností, aby se pozvaní hosté shromáždili v čekárně „mačiai“ dvacet minut před zahájením vlastního obřadu čanojú. Zde si odloží své svršky, přezují se a připravují svoji mysl na ceremonii. Dohodnou se také na tom, kdo z nich bude hlavní host „šókjaku“ a v jakém pořadí zaujmou svá místa v hlavní čajové místnosti „čašicu“. Hostitel si pak sám své hosty přivede do čajovny. Hosté se omyjí u nádržky s vodou, pak pokorně sehnuti a bosi vcházejí do místnosti. Za sebou nechávají všechny starosti a hluk vnějšího světa, jejich mysl se pročišťuje a nabývá klidu.


 
Před vlastním zahájením obřadu čanojú dostanou hosté malé tradiční jídlo „kaiseki“. Skládá se obvykle z rýže, polévky a zeleniny, které hostitel působivě a kontrastně naaranžoval s kousíčkem syrové ryby či krevety. Někdy následují i další pokrmy pečlivě zvolené samotným hostitelem, který dbá, aby žádnému z hostů nepředložil pokrm, který mu již při obřadu čanojú nabídl. Skladba těchto pokrmů je velmi variabilní, záleží na ročním období a mnoha dalších okolnostech – hosté si mohou pochutnat například na fazolové pastě nebo originálním cukroví z rýže. K jídlu popíjejí sake. Mezitím mistr připraví čajovnu i sebe na druhou část ceremonie, jež je také jeho ústřední částí. Po uklizení nádobí od pokrmů si hosté vypláchnou ústa a začíná vlastní čajový obřad.
 
Atmosféra místnosti čajovny se v této části obřadu mění. Jsou odstraněny rohože kryjící okna, popřípadě jsou otevřeny posuvné dveře, takže si hosté mohou vychutnat překrásný výhled do zahrady. Hosté se znovu symbolicky omyjí a vstoupí do místnosti, pokleknou před květinou ve výklenku a vzdají poctu kotlíku, v němž tiše vře voda. Poté se vrátí zpět na svá místa. Hostitel pak přináší předměty pro přípravu čaje a pohybuje se s nejjemnější přesností a detailní propracovaností.

Pro přípravu nápoje při obřadu čanojú se používá čaje typu Matcha, který se získává rozdrcením nejjemnějších lístků čaje Gyokuro („perlová či drahocenná rosa“) na hedvábně jemný světlounce zelený prášek. Během ohřívání vody hostitel přesně odměří tento hladký prášek do misek a po zalití horkou vodou čaj speciální metličkou „časen“ ušlehá. Každý jeho pohyb je předem daný, záměna či vynechání se považuje za hrubou chybu a znehodnocení obřadu. Když je zvláštní nápoj, který má konzistenci husté hrachové polévky, připraven, nabídne hostitel nejprve hostovi, na jehož počest se obvykle čanojú provádí. Po vypití prvního doušku se ho mistr zeptá, jak mu čaj chutná. Host pochválí výraznou chuť a vůni šlehaného nápoje. Následně vypije ještě jeden až dva doušky. Více obvykle ne, aby se dostalo i na ostatní hosty. Poté položí host misku před sebe, papírovým ubrouskem „kaiši“ ji otře v místech, kde se jí dotkl ústy a předá ji dalšímu z hostů. Ten učiní to samé co jeho předchůdce. Ticho obřadní chvíle přeruší jen druhý host, který poděkuje a zeptá se hostitele na místo původu čaje.

Když se nápoje všichni napijí a miska je zcela prázdná, odnese ji poslední z účastníků hlavnímu hostu a všichni, včetně hostitele, se ukloní. V této chvíli mohou hosté začít obdivovat čajové náčiní, především pak čajovou misku, která je v pomyslném žebříčku předmětů stavěna na nejvyšší místo. Gesta hostů a rozmluva, kterou mezi sebou vedou, jsou přesně stanoveny a mohou tedy probíhat jen v rámci respektovaných pravidel. Na závěr obřadu poklekne čajový mistr před východem, pokorně se omluví za svou nedokonalost a všem svým hostům poděkuje. Poté poděkují a vyjádří svoji vděčnost oni jemu.

Průběh a podstatu čanojú kouzelně vystihuje myšlenka mistra čanojú Sen-no Rikjú: „Voda začne vřít, teprve když si hostitel s hostem předají své myšlenky. Protože zahradní cestička k čajovně je cestou vedoucí za hranice tohoto pomíjivého světa. Proč nesetřást prach, který znečišťuje mysl? Co je to vlastně čaj? Pouhá vařící voda. Ne, v tom to není. Hlavní je příprava čaje a jeho podávání. Na to pamatuj. Zahradní cestička, chýše, hostitelé a hosté – všichni splývají v jedno a nemají mezi sebou neshod.“
 
Tradice rituálu čanojú je v Japonsku udržována dodnes. Setkat se můžete s několika způsoby provádění tohoto čajového obřadu, které se liší podle jednotlivých škol a mistrů. Rozdíly však nejsou mnohdy postřehnutelné, zvláště pak pro člověka obřadu čanojú neznalého.

Nejznámější a také nejoblíbenější je nepochybně škola Urasenke. V roce 1964 ji v japonském Kjótu založil mistr Konnichian s myšlenkou podpořit mezi lidmi dobré vztahy prostřednictvím přátelského posezení nad šálkem čaje. V současné době se s jejími pobočkami setkáte v různých koutech světa včetně Prahy. Každý zájemce z řad veřejnosti se v nich může zúčastnit výukových setkání nebo se přihlásit k dlouhodobějšímu studiu. Cílem této japonské čajové školy je šířit mezi lidmi pocit jednoty a sepjetí s přírodou. Obřad má přinášet uvolnění, klid a vyrovnanost člověka v myšlení i činech. Jak pravil počátkem 18. století Nakano Kazuma: „Duchem ča-no-ju je očištění šesti smyslů. Při pohledu na svitek kakemono a květinu ve váze ve výklenku tokonoma si očistíme zrak a čich. Při poslechu bublání vroucí vody v železné konvici a zvonivého odkapávání vody z bambusového potrubí si očistíme sluch. Ochutnáváním čaje si očistíme chuť a jemným zacházením s čajovým náčiním si očistíme hmat… tak se očistí i samotná mysl od nánosů špíny.“

Obřad čanojú vystihuje dokonalost japonského pojetí čaje. Čaje, jehož prostřednictvím přirozeně zklidníte svoji mysl a povzbudíte tělo, nápoje, který vás povede cestou prostoty a radosti z maličkostí. V Japonsku neexistuje prospěšnější způsob, jak si plně vychutnat okouzlující šálek čaje.


FOTO: commons.wikimedia.org, ​mrwallpaper.com