ASIANSTYLE

Jak to viděla Kwietitze: 
Samotná akce mi přišla trochu menší, než jsem čekala, přestože v době oběda, kdy jsme (asi jako většina lidí) přišli, byla hala nabitá k prasknutí. Přitom stánků s jídlem nebylo zas tak moc, ale tu iluzi vytvářely obrovské fronty u každého z nich. Docela jsem pak začala chápat omezený počet lístků, protože tak velké množství lidí prostě nebylo možné nakrmit. Moje úvahy se ukázaly docela správné, protože když jsme odcházeli, byla více než polovina stánků doslova vyjedena do mrtě. A cože to mohli návštěvníci festivalu ochutnat? Myslím, že bylo z čeho vybírat. Od klasických smažených závitků, přes výborné bagety Bánh mí, po různé zdravé saláty, smažené krevety, kokosy s rumem, vepřové v karamelu až po mistrovské bun cha. Nabídka jídla byla opravdu pestrá a veškeré pokrmy, které jsem ochutnala, byly vynikající, ne-li že měly skoro kvalitu "made-in Sapa". Doprovodný program byl pak už o něco....nebo spíš o hodně chudší. V místnůstce kde probíhalo promítání vietnamské kultury, ve skutečnosti probíhalo promítání párminutového, kýčovitého videoklipu, který měl vizuální kvalitu videa z mobilu. Hudební program trval jen pár minut a pak byla pauza na několik hodin. Fotky z ulic Vietnamu visely tak nějak halabala po stěnách. Kulturní vložku pořádně zachraňovaly jen vtipné nástěnky s vytapetovanými přiznáními ze stránky "Přiznání Vietnamců". A co ještě dodat? Chutnalo mi a produkty zde prezentované na mě udělaly dojem a to také bylo hlavním cílem celé akce. Pokud ale chtějí pořadatelé pro příští roky udržet i kulturní program, tak by na něm měli hodně zapracovat. 


Rýžové palačinky s masem a houbami 

Jak to viděla Zíza:
Na první pohled mi přišla hala nacpaná až k prasknutí, protože lidé hned u vchodu tvořili husté fronty, mezi nimiž si člověk musel klestit cestu. Ovšem když se člověk dostal přes tenhle chaos, zjistil, že vlastně ještě někde se v hloučku stát i dýchat dá. Navíc to vypadalo, že málokdo věděl, že akce má oproti minulému roku o pár prostor víc – jednu větší místnost vlevo a ještě se mohlo jít ven, kde člověk také mohl ochutnat spousty různých dobrot. Takže fronty... hrozná věc, to se mi opravdu nelíbilo, možná kdyby se jim vždy vymezil nějaký prostor, aby se tam dalo normálně chodit a lidem se nějakým lepším způsobem naznačilo, že na další zajímavosti se mohou podívat i jinde než v hale, bylo by to lepší. Návštěvník si ovšem mohl zalézt do „kina“, kde se pokochal obrázky z Vietnamu, nebo si mohl přečíst nejlepší úlovky z „přiznání Vietnamců“ a pobavit se.

Co se týče samotného jídla, chutnalo dobře a je mi líto, že jsem nemohla ochutnat vše, co na festivalu bylo (můj žaludek, ani má peněženka by to ovšem neutáhly). Jsem rýžožrout, takže vše, co bylo aspoň trochu z rýže, na mě volalo, abych ochutnala, ale protože vietnamská kuchyně je založená na rýži, musela jsem hodně vybírat. Nejvíc mi chutnaly rýžové rolky bánh cuốn a vepřové maso s rýžovými nudlemi bun cha, obzvláště to maso bylo vynikající. Zajímavým zpestřením byl i stánek, kde prodávali kokosy a návštěvníci mohli ochutnat 100% kokosové mléko a kokos si pak vydlabat (případně jste si do kokosu mohli nechat přimíchat rum nebo malibu, ale tyto nápoje byly již po druhé hodině vypity). Ke konci naší návštěvy ubylo lidí, a tak jsme si mohli lépe prohlédnout, co nabízí stánky u vchodu, ačkoliv jim již některé ingredience došly. Nakonec jsme ochutnali vietnamské bagetky, v nichž k mému zklamání nebyla žádná rýže, ale k velké útěše byly výborné. Přejedená a s kokosem jsem se vrátila domů s pocitem, že takhle dobrý oběd už jsem dlouho neměla.


Redaktorky s vietnamskými bagetkami

Jak to viděl tombac:
Měřítko akce jsem také čekal větší. Hala, ve které se festival odehrával, byla poměrně dlouhá a zdálo se, že stánků s nabídkou vietnamských specialit bude víc než dost. Bohužel se jednalo o optický klam. Polovina prostor sloužila k posezení s jídlem a drinky, na workshop a prohlídku nástěnek s vtipnými hláškami z facebookové stránky Přiznání Vietnamců. Nabídka stánků tedy nebyla moc pestrá. Od tradičních závitků, sladkostí, až po bun cha a bánh mì bagety. Naštěstí byly součástí festivalu též venkovní stánky, kde se daly koupit plechovky se sladkými vietnamskými nápoji, smažené krevety nebo třeba rolky bánh cuốn. Našinec se tak mohl rychle a téměř bez čekání vybavit a posilnit na zdlouhavé čekání na pochutiny v hale. Těsně po poledni se vinul had fronty minimálně 10 metrů od každého stánku. Na bun cha a vepřové v karamelu jsme čekali téměř půl hodiny. Chutnalo to dobře, ale příště bych na to tak dlouho frontu nestál. Nejvíce mi chutnal kelímek s kuřecím na kari s citrónovou trávou a rýží od stánku restaurace Gao Den. Skvělé byly též bánh mì s vepřovou šunkou se skořicí Freta Special a s kuřecím salátem s cibulkou Green Chicken od Banh Mi Freta. Osvěžili jsme se šťávou z mladého kokosu s vydlabaným otvorem na brčko. Dělal jsem si zálusk ještě na mé oblíbené sladké sezamové koule, leč fronta u stánku Madame Lyn se zdála i před čtvrtou hodinou nekonečná. Skromný kulturní program nás na moc dlouho nezabavil, takže tři hodiny na prohlídku všeho a nacpání našich břich bohatě stačily. Příště bych uvítal větší výběr stánků, ale uznávám, že toto přání se splní asi jen v případě větších prostor, aby to nebylo na úkor pohodlné konzumace pokrmů. Letos se každé jídlo totiž dalo v klidu sníst na židličce nebo u vysokých stolků, což není na food akcích v Praze zdaleka samozřejmostí.


Salát se smaženým krevetovým lupínkem


FOTO: Kwietitze a tombac / AsianStyle.cz