ASIANSTYLE

První červnová sobota, která se nesla v krásném, slunném počasí, byla zaslíbena Japonskému dnu v malebném Průhonickém zámku, kde se návštěvníci mohli od 10h ranní dozvědět něco více o japonském tradičním cukroví v podání Kláry Poskočilové, vidět ukázku čajového obřadu a japonského tance, zasmát se u kjógenů, jejichž humor je českému divákovi blízký, a ulevit svým chuťovým pohárkům u japonských pochutin, o které se postarala pražská restaurace Miyabi.

Já jsem s maminkou do Průhonic dorazila autobusem okolo 11h, kdy již skončila přednáška věnovaná japonskému cukroví (和菓子, wagaši) a dalším bodem programu měl být čajový obřad. Abych tedy neztrácela čas, tak jsem se ihned vydala k pokladnám pro lístek, jehož obstarání bylo otázkou 1-2 minut. Na akci jsem byla poprvé a celkem oprávněně jsem čekala, že po vstupu do prostor zahrad uvidím šipečky nebo nějaké značení, které mi napoví, kterým směrem se vydat a kde mám hledat program s tematikou Japonska. K mému velkému překvapení žádné šipečky nebo instrukce s tím, kde se jaká část programu odehrává, nebyly. Naštěstí člověk neměl tolik možností, kam by se mohl vydat, a v případě nouze měl možnost se zeptat personálu u daných stánků s občerstvením, nebo metodou pokus-omyl se dobrat místnosti, která byla přednáškám či ukázkám určena.

 

K mému zklamání se mi podařilo najít místnost s ukázkou japonského čajového obřadu tehdy, kdy už byla místnost zcela zaplněná a přednášející již seznamoval přítomné se školou čajového obřadu Urasenke a světem čaje. Bohužel židličky, kterých mohlo být nanejvýš 30 a které byly vyskládány do kruhu bez mezer, spolu s vybavením ztemnělé místnosti byly položeny tak, že člověk po svém příchodu nemohl lehce přejít místnost nebo se posunout, aby uvolnil místo pro stání pro návštěvníky, kteří stále docházeli. Okolo dveří se tím pádem začala formovat skupinka nás opozdilců, ke kterým se přidávali stále nové a nové tváře, které se chtěly na ukázku čajového obřadu také dostat. Až po několika minutách napadlo přednášejícího vyprávění přerušit a poskytnout prostor, aby se nově došlí návštěvníci mohli přesunout hlouběji do místnosti, a uvolnit tak vstupní prostor. K mé smůle jsem si při prodírání mezi sedícími diváky neuvědomila, že jsem si vybrala místo, z kterého jsem viděla čajový obřad jakoby zezadu – viděla jsem záda dané „hostitelky“, která připravovala čaj. Ale aspoň jsem nestála na ráně u dveří a vidět čajový obřad z netradičního úhlu bylo samo o sobě zajímavým zážitkem. Vyprávění žáka dané školy bylo po informační stránce obohacující.

A co jsem se na čajovém obřadu dozvěděla? Způsob přípravy zeleného čaje mačča, který se rozšlehá v menším množství horké vody, představili ve 12. století v Japonsku zenoví mniši, kteří se vraceli ze svých studijních pobytů v Číně. Čaj byl v této ostrovní říši vnímán zprvu jako léčivá látka a také jako součást některých rituálů pořádaných v klášterech. Později aristokraté začali pořádat čajová setkání, během nichž se vytvořilo vhodné prostředí pro obdivování dovezených vzácných čínských předmětů. Za vznikem známého „čajového obřadu“ stál v 16. století Sen no Rikjú, který rozvinul zenové estetické ideály spojené právě s touto obřadní přípravou čaje. Škola Urasenke, která se na této akci ujala ukázky čajového obřadu a která udržuje naživu Rikjúův odkaz naplňováním hodnot harmonie, úcty, duchovního míru a čistoty, se věnuje výuce čajového obřadu v České republice již od roku 1996.

Jelikož jsem pak chtěla zajít až na frašky kjógen nebo ukázku japonského tradičního tance, tak mi vznikla krásná mezera na oběd, ke kterému jsem si rozhodla dát karaage obentó (karaage, rýže, červená řepa), které bylo jednou z asi 6 nabízených jídel před zámeckým komplexem. Pro vydání benta jsem dostala lísteček a bylo mi řečeno, ať se ke stánku s občerstvením vrátím za 20 minut. Daných 20 minut jsem tedy použila pro obdivování nádherné výstavy ikebany, která zdobila celou délku chodby levé části křídla 1. patra, a pak jsem se mimo jiné zastavila u vitríny s pečetidly a keramikou.

Když jsme se vrátili ke stánku Miyabi, tak k mému údivu na mě opravdu čekal box s bentó. (Jupí! Přiznám se, že jsem pochybovala o tom, že by jídlo bylo připraveno v dobu, kterou uvedli. O to to bylo příjemnější překvapení, že jídlo na mě již čekalo.) Karaage, kterého bych snesla v trochu větším množstvím, bylo opravdu velmi dobré a chutnalo tak, jak si ho pamatuju ze své cesty po Japonsku. Křupavá krustička navrchu, jemné masíčko uvnitř – prostě dobrota. S rýží, čínským zelím a červenou řepou jsem byla také spokojená, ačkoliv bych nečekala zeleninovou přílohu právě v podobě přiložené červené řepy, kterou ale mám moc ráda.

 

Krátce poté, co jsem dojedla, jsem si všimla, že se začíná na dvoře zámku připravovat workshop pro oblékání jukaty, kterému jsem samozřejmě nemohla odolat. Klára Májová, která měla oblékání do yukat na starost, byla velmi milá a překvapivě velmi rychlá a zručná v navlékání a vázání jukat. Samotné navlékání zabralo nanejvýš 5-7 minut a bylo provedeno s velkým citem, takže jste se v jukatě cítili příjemně. (Schválně si někdy zkuste, aby vás oblékla do jukaty starší Japonka – bude mít pocit, že místo pohodlně vypadající jukaty máte na sobě korzet a že vám brzy dojde kyslík.) Dokonce jste se mohli od stanoviště workshopu vzdálit, udělat si fotky kdekoliv na zámku a pak jukatu vrátit. Je celkem pochopitelné, že hodně návštěvnic v jukatě, zavítalo právě do chodby s naaranžovanými květinami, které ještě podtrhly krásu dané ženy.

 

Jelikož jsem měla stále čas, tak jsem se rozhodla nafotit výstavu kaligrafií, jejichž autory jsou žáci z kurzů Česko-japonské společnosti. Komentovaná prohlídka kaligrafií (šodó) a tušových maleb (sumie) se sestávala z několika-větného komentáře samotných tvůrců a lektorek, paní Jamady a paní Tanaky, které dané kurzy vedou. Nečekaně jsem byla požádána o pomoc, a proto jsem už nestačila zajít na program, který se v dané hodině odvíjel. Z časových důvodů jsem pak již nemohla zajít na druhou ukázku tradičního tance, a proto vám o ní nemohu nic říct. Můžete se ale těšit na můj report z jiné akce, kde jsem měla možnost ukázku tradičního japonského tance vidět.

Ačkoliv jsem se mohla zúčastnit jenom části programu, tak akce byla pro mě velmi pěkným zážitkem a návštěvu příštího ročníku můžu jenom doporučit.
 
FOTO: pruhonickypark.cz, ilonad / asianstyle.cz, commons.wikimedia.org