ASIANSTYLE

V Číně se ukrývala jako uprchlík a nadále žila ve strachu. Po více než 10 letech se pak v roce 2008 přestěhovala do hlavního města Jižní Koreje. Ani zde to ale jako utečenec z KLDR neměla jednoduché, jak prozradila ve Wall Street Journal: "My přeběhlíci musíme začínat od nuly. Předsudky vůči Severokorejcům a chladné pohledy se jen těžko snášely."

Lee nyní studuje na Hankuk University of Foreign Studies v Soulu a její životní příběh ji dovedl k tomu, že je aktivním obhájcem dalších uprchlíků. Pomohla dokonce svým blízkým utéct ze Severní Koreje poté, co si na ně posvítila vláda po jejím zmizení. Jejím snem, jak uvedla pro Korea Times, je pracovat pro OSN nebo v nějaké nestátní neziskové organizaci, která by zastávala lidská práva Severokorejců, včetně práva, aby s nimi bylo zacházeno jako s politickými uprchlíky.



Lee Hyeon Seo ve videu popisuje část svého života. V Severní Koreji její rodina nepatřila mezi chudé, ale když přišel hladomor v roce 1995, postihl i je. Bylo to poprvé, co si Lee uvědomila, že život v tomto státě nemá budoucnost. Posléze byla jako malé dítě poslána za vzdálenými příbuznými do Číny. Myslela si, že to bude jen na chvíli, ale nakonec se se svou rodinou shledala až po 14 letech. V Číně žila v neustálém strachu, že ji někdo prozradí a ona se bude muset vrátit do Severní Koreje. Jednoho dne se její obavy naplnily – někdo ji udal na policii jako Severokorejku. Byla odvezena na stanici, kde četníci zkoumali její čínštinu apod. I když byla Lee strachy bez sebe, dokázala navenek působit vyrovnaně a policisté nakonec usoudili, že udání bylo klamné.

Život uprchlých Severokorejců v Číně není vůbec jednoduchý. I když se jim podaří utéct, naučí se čínský jazyk a snaží se zapadnout do nové společnosti, může se jim život v okamžiku změnit a jsou vysláni zpátky do KLDR, kde je čeká vězení, v horším případě mučení nebo dokonce veřejná poprava. Lee se proto po 10 letech života v Číně rozhodla riskovat a zkusit své štěstí v Korejské republice. Začít nový život bylo pro ni v Jižní Koreji těžší, než předpokládala. Musela se naučit anglicky a navíc zjistila, že mezi Severokorejci a Jihokorejci je obrovská mezera i po kulturní stránce, ačkoli jsou oba národy korejské. Lee si prošla i životní krizí, kdy se sama sebe ptala, kým je a kam patří. Nedokázala určit, kterou zemi by měla nazývat svým domovem.

Když se začala připravovat na přijímací zkoušky na korejskou univerzitu, přišla jí z rodné země zpráva, že se policie dopátrala peněz, které Lee poslala pozůstalé rodině, a hodlá ji přemístit. Okamžitě začala sestavovat plán, jak své rodině pomoci dostat se z KLDR. Jelikož je téměř nemožné překonat hranici mezi Severní a Jižní Koreou, musí uprchlíci používat náročnější a zdlouhavější cestu přes Čínu. Lee odletěla do Číny a doprovázela svou rodinu, která neuměla čínsky. Cesta autobusem do jižní Asie trvala týden a po cestě byli několikrát málem chyceni.

Jednou do autobusu nastoupil čínský policista, který kontrolovat průkazy totožnosti. Lee sebrala veškerou odvahu a policistovi sdělila, že její rodinní příslušníci jsou hluší nebo jinak postižení. Naštěstí pro ni jí strážník uvěřil. Když dorazili na hranici s Laosem, musela Lee utratit téměř veškeré své peníze, aby mohli hranici přejet. Přesto nakonec její rodina byla zajata za ilegální přechod. Lee tedy zaplatila pokutu a všichni byli propuštěni do jednoho měsíce. Brzy ovšem byla rodina zadržena znovu, a to v hlavním městě Laosu. Dle slov Lee to bylo nejhorší období jejího života. Myšlenka, že byli svobodě tak blízko a že jihokorejská ambasáda byla jen pár metrů od vězení, kde rodinu drželi, ji opravdu ničila. Už neměla ani dostatek peněz na to, aby zaplatila za svou rodinu kauci a Lee tak ztratila veškerou naději.

Zachránil ji ovšem jeden neznámý muž, který se jí zeptal, co se děje. Když mu lámanou angličtinou a se slovníkem v ruce vysvětlila situaci, muž se okamžitě vydal do vězení a zaplatil peníze za její rodinu a všechny ostatní Severokorejce, kteří byli momentálně vězněni. Lee mu děkovala z celého srdce, a když se jej poté zeptala, proč jí pomohl, neznámý muž odpověděl: "Nepomáhám Vám, ale pomáhám Severokorejcům." Tehdy si Lee uvědomila, jak důležitá je pomoc dobrosrdečných lidí a mezinárodní veřejnosti a že tu stále je naděje pro všechny uprchlíky. Mnoho Severokorejců, kterým se podaří utéct z KLDR, zůstává v kontaktu se svou rodinou a snaží se je finančně a jinak podporovat. Lee věří, že takhle mohou pomoci změnit Severní Koreu zevnitř.


​ZDROJ: ted.com