Za objektivem: živé portréty lidí

17:20 | 10.02.2013 Peťul_TripleS 3
Fotografovy památné snímky mají opravdovou sytost barev, která z fotek bije do očí či diváky dokáže zaujmout jejich emocionální hloubkou. Pokud chcete vědět víc, tak čtěte dál, protože to stojí za to!
Fotograf Choi Min Shik
Fotograf Choi Min Shik FOTO: koreatimes.co.kr
Choi Min Shik, 85letý zkušený fotograf, který fotil více jak pět desetiletí, má své čočky zaměřeny na lidi a čeká tvrdě a čestně na okamžik, kdy život způsobí ve tvářích smutek, strach, pýchu, frustraci nebo štěstí.

Autorova obrazová sbírka „Člověk: Vybrané fotografie Choi Min Shika“ přehodnocuje jeho proslulou kariéru s jeho typickými černobílými fotografiemi, které převážně zachycují život dělnické třídy a nerovnoprávných. Fotograf popisuje fotografie, část jeho „Člověka“, jež začala v roce 1968, vlastními slovy, které odhalují jeho oddanost realismu.

Fotografie jsou též důležitým historickým materiálem, který ukazuje život Korejců od 60. do 80. let minulého století, kdy vojenská vláda protlačila agresivní strategii, jež vytvořila řadu společenských změn.

Fotografův hlavní zájem byli lidé, jejichž životy se vyvíjely pomalejším tempem uprostřed rychlého procesu industrializace. V této knížce jeho raná díla představují ženy pracující v Jagalshi Fish Market v jižním přístavním městě Busanu. Pozdější díla zachycují podoby lidí z jiných zemí, jako jsou Indie a Tibet, které se později ukázaly ve veselejším světle.


Fotografie pořízena v Busanu v roce 1965

„Mé oči jsou vždy zaměřené na nižší vrstvu. Štěstí, hněv, smutek a radost žijí bok po boku v mých černobílých fotografiích. Fotky chudých, kteří jsou hlavními modely mých fotografií, jsou tak dobrosrdečné. Jako realistický fotograf jsem od nich nedokázal odvrátit pohled,“ píše fotograf v knize.

Mimo jiné mnoho z jeho fotografií ztvárňuje děti na ulicích vyčerpané hladem a chudobou v 50. až 70 letech. Obličeje dětí dokážou říct pravdu jasněji než všechna slova.

„Lidé jsou jediné bytosti, které dokážou společně sdílet utrpení druhých. Pokud se o to nikdo nezajímá, není naděje,“ píše. „Rozhodl jsem se zanechat historické záznamy pro budoucí generace, abych jim ukázal, jaká byla naše společnost, zatímco jsem pracoval na své práci… Hodnotná fotka má obrovskou moc probudit společnost. Středobodem mé práce jsou vždy lidé.“

Klade větší důraz na dokumentární význam než na estetiku. Věří, že záznamy o pravdě dokáží být historickým majetkem.

„Nejdůležitějším cílem fotografování je přispět k sociálnímu rozvoji. Řešení sociálních problémů prostřednictvím fotek je mým cílem. Realistické fotografie a cynismus jsou nejvhodnějším médiem pro přispění k sociálnímu rozvoji,“ uvedl.

Sám silně kritizuje současný trend korejského fotografického umění, které se silně spoléhá na estetické hodnoty spíše než na realistické. Vytýká, že korejské fotografické umění zavírá oči před sociálními otázkami a ideologií tím, že se zaměřují na „nesmyslné“ snímky bez jakéhokoliv dokumentárního ducha.

„Fotografové by neměli jen zachycovat krásné a půvabné obrazy, ale taky ošklivé, nenávistné a kritické,“ řekl. „Za skvělými fotkami je humanismus a filantropie. Fotografové by měli pohlédnout na to, co je realita a co je správné, když to převádí do vizuálních snímků.“

Věří, že fotky by měly zachytit žijící bytosti, ne nápady. Podle něj by vytváření fotografií mělo nadále sloužit jako součást svědectví naší doby.

Jeho první a nejdůležitější princip je zachytit skutečné a pravdivé obrazy bez umělých technik. Fotí snímky, které vzniknou jen jednou za život. „Jak čas plyne, okamžiky se začaly měnit v historii. A já jsem byl ambiciózní mladý muž, který fotil sem a tam, a teď mi je přes 80 let.“

Začal svou kariéru poté, co byl inspirován sbírkou „Rodina člověka“ od amerického fotografa Edwarda Streachena (1879-1973) v roce 1955, kdy mu bylo 28 let. Uvědomil si, že kritické momenty zachycené fotografem dokážou odhalit více pravdy než slova. Eugene Smith (1918-1978) byl také urychlujícím činitelem, který ho povzbudil směrem k umění s jeho tmavými a silnými barvami zaměřující se na humanismus.

„Pravé fotografické umění nezobrazuje krásu, ale odhaluje pravdu života. Nikdy jsem nezapomněl ptát se sám sebe, proč fotím posledních 50 let. Byl jsem v pokušení použít svou práci pro komerční účely, ale nedokázal jsem to, protože jsem se vždy potýkal s takovou otázkou,“ řekl.

„Nemohl jsem odtrhnout oči jako realistický fotograf - ať už je to tmavé nebo vzdálené. Místo, kde jsou lidé, to je mé pracoviště,“ dodal nakonec.


ZDROJ & FOTO: koreatimes.co.kr

Diskuze

Momentálně nepodporujeme Internet Explorer 9