ASIANSTYLE

Když nebudu počítat s určitým moratoriem kolem jeho zahraniční distribuce, Joint Security Area (JSA) patřil mezi první filmy, které se objevily v zahraničí s označením „Nová korejská vlna“ a přidaly do západního povědomí jméno režiséra Park Chan Wooka. JSA byl také svého času nejdražším, nejúspěšnějším a nejnavštěvovanějším (za 14 dnů překonal hranici 1 000 000 návštěvníků) korejským filmem a byl nominován na řadu cen, z čehož vyhrál cenu za nejlepší film na Blue Dragon Award a Grand Bell Awards.

Většina příběhu se odehrává v demilitarizované zóně mezi Jižní a Severní Koreou, kde došlo k vraždě dvou severokorejských vojáků, přičemž v podezření je jeden z vojáků jihokorejské stráže (Lee Byung Hun). Vyřešit celý případ a zabránit tak hrozbě války přijíždí ze Švýcarska nestanná pozorovatelka s korejskými kořeny (Lee Young Ae). JSA totiž patří mezi (anti)válečná díla, která jsou směsicí dramatu a detektivního vyšetřování. Zároveň se zde díky vyšetřovací struktuře příběhu odhaluje nejen vojenská záhada, ale dramatický osud jednoho (ne)přátelství.

A já stojím před nelehkým úkolem představit film, aniž bych vyzradila maximum, proto vyzývám všechny, kdo dočetli až sem a zaujalo je to natolik, že si plánují film sehnat a zhlédnout – nekoukejte na trailer, film si raději zakupte nebo stáhněte (nebo je na youtube celý), podívejte se něj a pak až třeba čtěte dál, protože je to nejlepší způsob, jak si film užít.


(Omlouvám se, ale nic lepšího s anglickými titulky než tenhle rozmazaný trailer jsem nenašla.)

Film funguje na principu vyprávění příběhu v uzavřeném světě, mimo čas a prostor, kde největší roli hraje právě demilitarizované pásmo, které se táhne jako nit mezi dvěma rozdílnými společnostmi a několika málo lidmi, kteří na sebe každý den hledí přes ono území. Zajímavé je, že Park Chan Wook se nesnaží ani jednu ze stran ztvárnit černobíle, vojáci obou stran zde nepředstavují až za hrob nenáviděné nepřátele, ale spíš obyčejné lidi, dlouho ztracené bratry, kteří pracují více méně na základě vlastní vůle pro určitý režim, jež je ovládá a jehož jsou součástí. Přesně jak říká jeden z jihokorejských nadřízených: „Jsou jen dva druhy lidí, komunističtí bastardi a komunistických bastardů nepřátelé.“ – což je to jediné, nad čím mají jihokorejští vojáci přemýšlet a dále už mají konat podle rozkazů. Tuto ideologii narušuje právě nestranná vyšetřovatelka, která se více než o to, kdo je viníkem, zabývá tím, proč k celé situaci došlo a postupně to s ní odhaluje i divák, který však díky jednotlivým flashbacků postav získává náskok. A před jeho zrakem se začíná skládat mozaika spíš smutná než šokující.

Avšak skládání pravdy podle jednotlivých svědectví automaticky neznamená, že jednotlivé dílky záhady do sebe budou okamžitě bez problémů zapadat. JSA používá starý známý „rašomon-efekt“, čili některá pravdivá doznání budou učiněna až v posledních minutách filmu, aby měla ten správný, zákeřně krutý, emocionální dopad na diváka. Struktura Parkova filmu je totiž zvláště poutavá – jednoduché vyšetřování je nabouráváno (nevěrohodnými) flashbacky hlavních postav, které jsou často prezentovány nelineárním způsobem. Účelem této struktury filmu však není jen (na rozdíl od detektivek) nějak ozvláštnit vyšetřování záhady, ale zrekonstruovat pozadí příběhu, který se zezačátku zdál být jen chladnou politickou vraždou.  



Být však celý film jako jeho prvních cca 10 minut, moje retrospektivní recenze by pravděpodobně vypadala úplně jinak. Vstupní sekvence JSA je totiž plná tak špatné angličtiny a tak špatného herectví (ze strany Lee Young Ae a jejího totálně dřevěného německého spoluherce), že jsem chvíli nevěřila, zda nemám jiný film (v jiném případě jsem chtěla vzít svého přítele, který mi jej doporučil, něčím tvrdým - patrně tím německým hercem - po hlavě). Naštěstí situace se okamžitě změnila po nástupu pravých hlavních postav v podobě Lee Byung Huna společně s geniálním Song Kang Hem v roli severokorejského vojáka, jejichž herectví je jedním z důvodů, které činí JSA výborným filmem.

Stejně i akce se snaží být velmi věrohodná. Prostředí filmového Pchanmundžomu a celé demilitarizované zóny je vytvořeno velmi realisticky (taky na postavení těchto lokací padl jeden milion dolarů). Ve filmu existuje mnoho (napínavých/poetických) momentů, které si lze díky tomuto perfektně zkonstruovanému realismu v zemi nikoho užít. Nezapomenutelné je třeba zasněžené, bezeslovné střetnutí mezi dvěma pohraničními hlídkami nebo první setkání vojáků Severu a Jihu v temné noci na minovém poli, kde se smrtelné nebezpečí skrývá v poklidně se vlnícím rákosí. Není to však jen prostředím, ale i nápaditou kamerou. Mizanscéna se totiž často skládá z prvků, které už vizuálně vytváří napětí. Například při snímání hraniční čáry na Pchanmundžomu seshora, kde je vidět, jak puntičkářsky se dodržuje pohraniční etiketa, kdy přemisťování vojáků připomíná pohyby figurek po šachovnici a nervní chvění může způsobit i čepice, co přeletí na nepřátelskou stranu. Vizuální stránka filmu tak skvěle zprostředkovává nejen napětí a akci, ale společně s nimi i informace, s jejichž pomocí často bravurně emočně zpracovává diváka. Důkazem je závěrečná mlčenlivá jízda po statické fotografii, která má daleko větší emocionální účinek než jakýkoliv mluvený/písemný epilog.



ZÁVĚR: 4,9999999999999/5

Joint Security Area skvěle slučuje prvky detektivního a válečného drama do intelektuální eseje s několika překvapivými zvraty. Nejsou to však jen zvraty, které činí film výjimečným, je to jejich využití pro vznesení otázek ohledně nedůvěry v ideologické rozdíly a politické machinace. I když JSA nechává veškeré naděje padnout ve zmar, stále jejich prostřednictvím vysílá do světa univerzální poselství o tom, že jedinec nemá svůj úsudek nechat zaslepit rozdílností toho druhého jak v rase, náboženství nebo ideologickém příslušenství.


ZDROJE: wikipedia.org, imdb.com
FOTO: blog.naver.com