ASIANSTYLE

Přemýšlíte-li, kam při své dovolené po Japonsku, vaše kroky by rozhodně neměly minout alespoň některou z památek UNESCO, kterými se může země vycházejícího slunce pochlubit. Z celkem šestnácti památek je jich dvanáct psaných pod kulturním dědictvím, tedy pod dědictvím vytvořeným člověkem, a pouhé čtyři pod dědictvím přírodním. Milovníkům přírody tedy nezbude než si najít trochu jiný seznam lákavých míst k navštívení, avšak všichni ostatní – směle na cesty!

Dnes nás čeká Hórjú-dži, Gusuku, hrad Himedži a souostroví Ogasawara.


Buddhistický komplex Hórjú-dži (法隆寺)

Tento buddhistický komplex, který zahrnuje celkem 48 budov, se nachází u města Ikaruga v prefektuře Nara a asi nejdůležitějším faktorem, který mu přisoudil místo na seznamu UNESCO, je jeho stáří. Původní komplex dal totiž v 7. století vybudovat princ regent Šótoku v době, kdy se buddhismus začínal teprve na japonské půdě zabydlovat. Spolu s novým náboženstvím tehdy přes Korejský poloostrov přišel z Číny i silný kulturní vliv, který si Japonci začali záhy přizpůsobovat a začleňovat do své vlastní kultury. Spolu s Hórjú-dži se nám tedy zachoval i pořádný kus architektonické a náboženské historie.

V roce 670 byl původní komplex zničen rozsáhlým požárem, avšak záhy po této katastrofě se začalo s novou výstavbou a chrám byl postupně obnovován až do začátku 8. století. Již od jeho založení se také věřilo, že je chrám jedním z duchovních strážců císařství, a proto se mu po celou dobu dostávalo ochranné ruky samotné císařské rodiny. Tato podpora od hlavy státu a rozloha samotného komplexu začaly brzy k chrámu přitahovat kněží a celé školy z okolí. Horjú-dži se tak stalo centrem dění v buddhistickém světě. Ve 12. století jeho popularita ještě vzrostla, když se začal rozšiřovat kult prince Šótokua a do Hórjú-dži tak začaly proudit davy poutníků.

K temným obdobím historie tohoto místa patřil požár v 16. století, který vznikl kvůli politickým nepokojům. Byla tehdy zničena skoro celá část Hokki-dži a z původní konstrukce se zachovala jen třípatrová pagoda. Další dobou úpadku byl pak začátek vlády císaře Meidžiho, který se své pozice ujal v roce 1868. V té době se celé Japonsko začalo odklánět od buddhismu a na oblíbenosti nabyl původnější šintoismus. Celý komplex tehdy začal chátrat a byl zachráněn jen díky zákonu z roku 1897, který Hórjú-dži a další staré svatyně a chrámy dostal na seznam památek, o jejichž zachování a restauraci se musí stát postarat.

Komplex se dělí na Západní chrám o 9 budovách, Východní chrám o 21 budovách, pagodu Hokki-dži a dalších 17 chrámů a jiných budov. Zlatá síň Kindó (金堂) je jednou z nejstarších zachovaných dřevěných budov na světě a jsou zde uchovány drahocenné sochy a fresky. Pětipatrová pagoda Godžútó (五重塔) je nejstarší pagodou v Japonsku a sloužila za vzor všem ostatním. Jednou z největších budov komplexu je pak Velká vzdělávací síň Daikódó (大講堂), jež byla postavena v roce 990.

 
Gusuku a související památky na Království Rjúkjú (グスク)

Království Rjúkjú, které v historii můžeme najít mezi 12. a 17. stoletím, vzniklo v jedinečném prostředí politického a kulturního vlivu mnoha zemí. Toto souostroví totiž velmi dlouhou dobu sloužilo jako most pro ekonomickou a kulturní výměnu mezi Jihovýchodní Asií, Čínou, Koreou a Japonskem. Není tedy divu, že zde rozkvetla unikátní kultura, jejíž pozůstatky si zasloužily své umístění na seznamu UNESCO.

Mluvíme zde hlavně o ruinách hradů gusuku. Dříve se tak nazývaly zemědělské komunity vznikající v rozmezí 10. a 12. století. Ty tehdy kvůli ochraně ohrazovaly své vesnice jednoduchými kamennými hradbami. Mezi těmito komunitami se však ve 12. století začaly objevovat silnější skupiny jménem adži, které mezi sebou neustále soupeřily o moc. Právě tento neustálý boj je hnal k lepšímu opevnění svých sídel, a tak začaly vznikat rjúkjúské hrady, kterým se říkalo gesuku.

Jmenujme si například Šuri-jó, hrad postavený v půlce 14. století. Sloužil jako hlavní sídlo králů Čúzanu, jednoho ze tří království vzniklých v 15. století, a později po sjednocení i vládcům Rjúkjúského království. Je obestavěn vnější a vnitřní hradbou, které kopírují terén, na němž stojí, a jejichž délka dosahuje 1080 m. Hrad stojí na kopci, jemuž dominuje město Naha a zdejší přístav.

Kacuren-jó, nebo-li hrad Kacuren, byl postaven v rozmezí 12. a 13. století a sídlil v něm jeden z nejsilnějších vůdců té doby – Amawari. Hrad je situován na největším kopci v okolí a chrání ho čtyři propojené hradby z korálového vápence. Uvnitř se nachází i několik starodávných svatyň, z nichž jedna je například umístěna uprostřed první hradby. Je zasvěcena Kobazukasovi a jde o zakulacený kamenný sloupec, který má i dnes svůj náboženský význam.
 


Hrad Himedži (姫路城)

Přestože bylo během období šógunů postaveno mnoho hradů, přežila jich dobu Meidži a 2. světovou válku jen hrstka. Hrad Himedži v prefektuře Hjógo je z nich pak jediným hradem, který nám zůstal zachován víceméně v původním stavu.

Na hoře Himedži stával hrad již od roku 1346, avšak jeho současná podoba pochází z rozsáhlé přestavby, kterou měl na svědomí Ikeda Terumasa a s níž začal ihned, jakmile dostal v roce 1601 hrad do rukou. Většina hradu pak byla postavena do roku 1609. Hrad je typickou ukázkou komplexního designu a rozvržení hradu ze začátku 17. století. Chrání ho vysoké kamenné základy, dvě soustředěné hradby s příkopy a systém hlásek, pevností, příbytků pro osádku a hospodářských budov. Celkem je v komplexu k nalezení 83 budov. Středobodem celého komplexu je Tenšu-gun, který se skládá ze vzájemně propojené hlavní tvrze s třemi vedlejšími. Tyto tři pevnosti jsou obklopeny systémem strážných věží, bran a omítnutých hliněných zdí. Hlavní tvrz má šest podlaží a sklepení a hlavní vstup do ní vede z jihovýchodu krytou chodbou. Z venku nás pak okouzlí nádherný bělostný vzhled celé stavby.

Dvěma nejtěžšími zkouškami pro hrad Himedži byla restaurace Meidži v roce 1868, kdy hrad převzala vláda a učinila z něj vojenské zařízení, a období druhé světové války. Obě tyto etapy však hrad přežil bez větších zásahů do své struktury a do svého vzhledu díky vojenským důstojníkům, kteří aktivně bojovali za přisouzení hradu statusu národní památky.
 


Souostroví Ogasawara

Souostroví více jak 30 subtropických ostrovů, také známých pod názvem Boninské ostrovy, je situováno asi 1000 km na jih od Tokia a řadí se mezi přírodní památky. Ostrovy jsou rozděleny do tří skupin – Mukodžima, Čičidžima a Hahadžima, plus tři samostatné ostrovy – Kita-iwoto, Minami-iwoto a Nišinošima – a zabírají plochu 7939 hektarů. V současné době jsou jedinými obydlenými ostrovy pouze dva – Čičidžima a Hahadžima, jež se nalézají v totožně pojmenovaných skupinách.

Ostrovy nabízejí různorodé typy krajin a tvoří domov bohaté fauně a flóře. Krajině dominuje subtropický prales se sklerofylními keři na okrajích prudkých svahů. Právě uzavřený ekosystém, v němž se vyskytuje celá řada endemitů, druhů, které se nevyskytují nikde jinde na světě, je důvodem zapsání ostrovů do seznamu UNESCO. Ostrovy slouží jako vynikající ukázka dosud probíhajícího evolučního procesu v oceánickém ostrovním ekosystému. Ke vzniku nových druhů zde dochází adaptivní radiací, kdy se z mateřské větve odklání vlivem adaptace na rozdílné životní podmínky při změně životního prostředí několik větví dceřiných. Zdrojem pro zdejší bohatou flóru byly rostlinné druhy jak z Jihovýchodní, tak i ze Severovýchodní Asie. Vyskytuje se zde více jak 440 druhů cévnatých rostlin, z nichž je až 70% endemických.

Stejnou bohatostí se pak vyznačuje i místní fauna. Ostrovy jsou přirozeným životním prostředím pro více jak 195 ohrožených druhů, mezi nimiž jsou např. i kriticky ohrožení kaloni medvědí. Rovněž zde bylo zaznamenáno více jak 100 druhů suchozemských plžů, z nichž je až 90% druhů endemických.

Právě jedinečnost tohoto ekosystému je něco, co se musí ochránit. Jednak k zachování nádhery ostrovů, a dále pak jako místo, v němž lze sledovat pomalé kroky evoluce.




ZDROJ: Unesco.org, Wikipedia.cz
FOTO: Shig ISO / Flickr.com, Elvin / Flickr.com, Ippei & Janine Naoi / Flickr.com