ASIANSTYLE

Jak jsme dříve psali, Ken Mai je známým japonským tanečníkem butó, tance bez hranic vzniklého po druhé světové válce. Jako redaktorka AsianStyle jsem měla možnost zúčastnit se české premiéry jeho nového sólového projektu s názvem Dhyana / Meditation, který pojednává o tématech mystiky života, lásky, erotiky a smrti a je věnováno indické světici Anandamayi Ma. Ačkoli mám jeho taneční představení dosud v živé paměti, je opravdu těžké slovy popsat úchvatný zážitek, který jsme my, diváci, v pondělí večer v Experimentálním prostoru NoD zažili.

Prostory NoD jsou poměrně malé a vytváří správnou atmosféru pro tento druh představení. Do sálu se nás vešlo kolem 70 diváků, a co mě osobně velice překvapilo a zároveň potěšilo, byl fakt, že se zde sešel opravdu pestrý vzorek lidí, od mladých po starší i různých, řekněme, kulturních vyznání. Místnost byla prázdná kromě kruhu z okvětních i stromových lístků, nachystaného pro vystoupení.
 
S krátkým zpožděním se okolo čtvrt na devět zahalily prostory do tmy a představení mohlo začít. Nejdříve jsme si, stále ve tmě, mohli vychutnat zvonkohru, dokud se téměř neznatelně začaly rozsvěcovat reflektory na konci místnosti, které pomalu odhalily hlavního aktéra večera. Ten byl oděn do tmavých šatů a na hlavě měl tradiční japonskou masku. Plynulými, velmi pomalými pohyby se Ken Mai přesunul ke kruhu z lístků - jeho pohyb vzbuzoval pocit, že se snad ani nedotýká země a lehce nad ní levituje. Pak začal "loutkový tanec", jakoby tanečníka někdo tahal za nitky přivázané k jeho rukám a dokola je spouštěl a opět si s nimi hrál.

Za změny hudby i osvětlení místnosti, která se nyní rozhořela do ruda, nastala dramatická část, kdy Ken Mai zápasil se svou maskou, dokud si ji z hlavy nestrhl a odhalil tak výrazný make-up na tváři. Jakoby uvolnil běs ze svého těla, začal nejdříve poskakovat, tančit a dělat grimasy kolem květinového kruhu. Ač na první pohled chaotické, všechny jeho pohyby měly daný řád. Později se k choreografii přidaly činely, kterými tanečník dodával na dramatičnosti vystoupení. Hudba i pohyby se začaly zrychlovat, dokud nenastalo vyvrcholení a místnost se zahalila opět do tmy - měli jsme za sebou první část vystoupení.

 
 
Po chvíli se opět jemně rozzářily reflektory a my spatřili Kena Maie ležet v prapodivné pozici na okvětních lístcích - nohy měl vztyčené do vzduchu a z rukou měl ve svém klíně vytvořený květ. Zprvu to v šeru dokonce vypadalo, že je tanečník nahý, záhy se ovšem ukázalo, že má na sobě legíny, které vytvářely iluzi barevných odrazů reflektorů. Pomalu, opět téměř lidským okem nevnímatelně se na zádech otáčel na jednu a druhou stranu. Následně proběhlo "zrození", Ken Mai nejprve nechal rozkvést květ ze svých dlaní a postupně se celý narovnal, až vstal - jakoby se zrovna narodil. Posléze se žluté světlo proměnilo v chladné modré a my pozorovali Kena Maie jakoby přivázaného a pověšeného za ruce na neviditelných lanech. S útrpným pohledem se tanečník zmítal a otáčel v už od pohledu velice fyzicky náročné pozici. Světlo dodávalo na efektu mrtvolnosti, na vyzáblém tanečníkovi bylo možno spočítat všechna jeho žebra. Sledovali jsme tak, jak Ken Mai postupně "umírá". Na konci tohoto bloku přišla na řadu i erotika, kdy se od nás tanečník odvrátil a nechal pohyby hrát svá záda i další partie. Posléze se v několika pokusech snažil "odletět" z místnosti pryč, když se znovu a znovu rozběhl a vracel na své původní místo.

Pak už následovala poslední část naší (a tanečníkovy) meditace. Ken Mai se vrátil opět nahoře bez jen oděn do bílé sukně. Nejprve pomalými pohyby nechal mezi svými prsty proudit lístky z kruhu a postupně začal po místnosti tančit/plynout a zpívat. Poprvé se přiblížil i k divákům a dokonce se prošel uličkou v hledišti. Za zvuků opakující se písně zpíval a tančil místností, dokud hudba neutichla a on sám, jako modlitbu, ještě odzpíval několik veršů písně. Vrátil se na střed jeviště a ve zpěvu ustal - představení, nebo spíše meditace skončila. Za bouřlivého potlesku se vrátil ještě dvakrát zpátky na jeviště, několikrát se uklonil, děkoval nám, stejně jako my potleskem děkovali jemu. Když už to vypadalo, že opravdu představení skončilo, znovu přiběhl a potvrdil, že má smysl pro humor - nejdříve se začal vyzývavě kroutit a nakonec nám odhalil své pozadí. Za smíchu pak nechtěně zakopl o jeden z reflektorů, svůj pád ovšem zakamufloval dokonalým kotrmelcem. Opět zase odběhl, aby se vrátil s fotoaparátem a všechny si nás, skoro jako "typický japonský turista", natočil a udělal si fotku. Pak už se s námi opravdu rozloučil a sál se začal pomalu vyprazdňovat. Ken Mai ovšem ochotně zůstal na jevišti a kdo chtěl, mohl s ním prohodit několik slov.

Ačkoli jsem se snažila představení popsat co nejlépe, pocity ani představení samotné nelze zcela zachytit ve slovech. Ačkoli byl tanec zpodobněním osmi stupňů meditace Dhyana, interpretace jednotlivých prvků i pohybů je nechána na každém divákovi samotném a v hledišti se našli i jedinci, kteří to po několika minutách vzdali. Pokud ovšem toužíte poznat něco nového, nevšedního, duchovního, magického a zároveň extravagantního, rozhodně si někdy na Kena Maie zajděte - ostatně nebyl v České republice poprvé. Mně nezbývá nic jiného, než Kenu Maiovi poděkovat za opravdu nevšední zážitek a popud k zamyšlení nad lidským bytím.




FOTO: Michaela Svobodová, Anais Bourquin / NoD