ASIANSTYLE

Jedním z nejznámějších příběhů o zázracích, které Kóbó daiši vykonal, je ten o Emonovi Saburóvi, který rozbije mističku na almužnu. Saburó byl velmi bohatý muž, a jak už to tak u bohatých bývává, chtěl být bohatý ještě víc. Jednoho dne ho potkal toulavý mnich, který modle se, mu předložil misku na almužnu, aby tím tak požádal o jídlo. Jenomže Saburó ve své hamižnosti nechtěl mnichovi nic dát, a proto ho ignoroval. Tak to pokračovalo osm dní, když už to Saburó nevydržel. Vzal na mnicha hůl a několikrát ho udeřil. Mistička na almužnu se přitom rozbila na osm střepů. Mnich se po výprasku už neukázal, ale následujícího dne jeden ze Saburóvých synů zemřel. Za každý střep zemřel jeden z jeho osmi synů, až mu žádný syn nezbyl. Tato tragédie trvala osm dnů.[1]


Išitedži

Saburó si uvědomil, co provedl a rozhodl se, že vyhledá svatého muže, který by mu dal rozřešení. Za čtyři roky dvacetkrát obešel ostrov Šikoku – to se špatně podepsalo na jeho zdraví. Proto se rozhodl odejít hluboko do hor, aby zde zemřel. Na studené tvrdé zemi čekal, až si pro něj přijde smrt. V tu chvíli se před ním objevil Kóbó daiši, odpustil mu a slíbil, že mu splní jeho poslední přání narodit se do bohaté rodiny v Macujamě, aby tak mohl konat pro lidi dobro. O devět měsíců později se narodilo dítě, které mělo sevřenou dlaň. Když se ji konečně podařilo rozevřít, vypadl z ní kámen, na kterém bylo napsáno „Reinkarnace Emona Saburóa“. Když dítě vyrostlo, založilo chrám Išite (japonsky Išitedži, 石手時), ve kterém byl nalezen zapsaný tento příběh.[2]


Gjóki

Z vědeckého hlediska je jasné, že tento příběh je smyšlený, protože se v něm vyskytuje nadpřirozená složka a to znovuzrozování. Ovšem v japonském prostředí byla tato legenda něčím přirozeným, nikdo se nad znovuzrozováním nepozastavoval a dodnes nepozastavuje – písemně byla legenda prvně zaznamenána v 80. letech 17. století[3]. Ačkoliv lze zpochybnit tento Kúkaiúv zázrak jen tím, že chrám Išite byl založen ještě před jeho narozením mnichem Gjókim (行基, 668–749)[4] patřícím ke škole Hossó a až později přestavěn vládnoucím klanem provincie Ijo (dnešní prefektura Ehime) a zasvěcen škole Šingon. Co se týče malby příběhu na zdi chrámu, podle odborného rozboru ji lze datovat do druhé poloviny 16. století.[5] Legenda zřejmě byla inspirována místním bohatým rodem, který se podílel na zakládání chrámů a financování právě chrámu Išite a dvou dalších (chrám Taisan 太山寺 a chrám Džódo 浄土寺).[6]


Chrám Džódo

Proč je ovšem tento příběh pro poutníky putující po 88 chrámech Šikoku důležitý? Příběhů o legendárním zjevení a pomoci Kóbó daišiho je mnoho, ale tento příběh je v něčem o něco výjimečnější než ostatní. Ukazuje totiž, že pokud se člověk bude dostatečně kát nad svými prohřešky a bude pořádně vykonávat náboženskou praxi, může mu být odpuštěno skrze víru a poutě, ačkoliv byl hříšník. Kajícnost dokonce může být oceněna vyššími duchovními odměnami.[7]