ASIANSTYLE

Není úplnou pravdou, že Japonci byli naprosto izolováni od zbytku světa za vlády Tokugawských šógunů, ale i tak byl rok 1853 pro většinu z nich šokem. „Jižní barbaři“ připluli k japonským břehům a požadovali u místního vládce přijetí poselství od prezidenta Spojených států amerických.

Japonci poselství přijali; děla na amerických lodích je k tomu dokázala přesvědčit. A to byl začátek konce – pokud někdo rád dramatizuje, mohla by to být ta pravá formulace. Následující rok podepsali Kanagawskou smlouvu, pro japonskou stranu nevýhodnou, a Japonsko pomalu poznávalo, o kolik za západními zeměmi zaostává. Navíc tuto situaci využili odvěcí nepřátelé Tokugawů. Spojili své síly, na přelomu let 1967-1968 svrhli Tokugawy a vládnoucí moc dostal do rukou mladičký císař Mucuhito, známější pod jménem Meidži.


Restaurace Meidži a parlament

I přesto, že trůn byl podporován heslem „Sonnó džoi!“ (Ctěme císaře, vyžeňme cizince!), bylo nově nastupující vládnoucí vrstvě jasné, že se cizinci vyhánět nebudou. Naopak, Japonsko se vydalo směrem přijímání západních výdobytků (ať už se jednalo o technologii, zákony, vojenství či způsoby oblékání aj.). V té době by se dalo Japonsko označit za trpící komplexem méněcennosti (existovaly i hlasy, volající po zrušení znakového písma, které by následně nahradila latinka). Ovšem komplex, který vznikl na začátku druhé poloviny 19. století, se začal pomalu léčit o tři desetiletí později…

V letech 1894-95 proběhla první čínsko-japonská válka, ze které Japonsko vzešlo vítězně, získalo Tchaj-wan a nadvládu nad Koreou. O deset let později si Japonsko opět „zaválčilo“, tentokrát s carským Ruskem, přičemž i tentokrát zvítězilo, získalo přístav Port Arthur, jižní část ostrova Sachalin a převzalo ruské koncese a sféry vlivu v Mandžusku a vlastní Číně. Netrvalo dlouho a proběhla anexe Koreji a ta se tak stala první pevninskou částí japonského císařství; psal se rok 1910.


Sino-japonská válka

Za vlády císaře Hirohita, posmrtným jménem Šówa, se začalo Japonsko radikalizovat, silně militarizovat a v lidu se utvrzovalo přesvědčení, že japonský národ je všem ostatním národům nadřazen a že císař je božský. Demokratické i další politické myšlení bylo zadupáno do země, japonskými ulicemi se procházela Kenpeitai, tajná japonská policie, a dusila každý klíček protistátního myšlení. V téže době svět postihla Velká hospodářská krize a Japonsko s ní neumělo bojovat jinak než zbraněmi. V roce 1931 si z Mandžuska udělalo loutkový stát Mandžukuo, ze kterého o šest let později zahájilo invazi do Číny. Živeni přesvědčením, že jsou nadřazeným národem, a fanatismem japonská armáda brzy obsadila Pej-pchin (Peking), Šanghaj, postupovala dál do střední Činy a rozpoutala strašlivé peklo v Nankingu - to byl ovšem jen začátek. Netrvalo dlouho a troufla si na doposud největšího nepřítele - Spojené státy americké, na zemi, která je "donutila" se otevřít světu. V srdcích Američanů zanechali - dodnes - nesmazatelnou stopu svým útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Japonci byli ve svém válečném tažení velmi úspěšní, roku 1942 dobyli Filipíny, Nizozemskou východní Indii, Hongkong, Malajsko, Barmu, Singapur, Gilbertovy ostrovy, Guam a další ostrovy. I když to tak zprvu nevypadalo, neboť se Japonsku dobývat dařilo, nastal obrat a Spojenci ho postupně zatlačovali zpět, odkud přišlo; rok 1943 nebyl pro japonskou armádu šťastným.


Útok na Pearl Harbor

A právě v době prohry se projevila fanatická oddanost Japonců. Nikdy se nevzdáš, nikdy neprohraješ - raději zemřeš! Boj až do samého hořkého konce! (A neplatilo to jen pro armádu.) Vedení nechalo mladé muže vzlétnout bez možnosti návratu, otce od rodin posílalo velet předem prohraným bitvám, pochvalovalo si muže, kteří se vrhali s protitankovými granáty pod obrněné vozy. To, co Američané zažili nejen na Iwodžimě nebo Okinawě, je zaskočilo. Američané nakonec dospěli k názoru, který vyjádřil oběžník zpravodajského oddělení 5. letecké armády vydaný v červenci 1945, že „veškerá populace Japonska představuje korektní vojenský cíl…“ a že „V JAPONSKU NEJSOU ŽÁDNÍ CIVILISTÉ“.

Ačkoliv v té době existovaly v Japonsku hlasy, které volaly po kapitulaci, oficiální stanovisko bylo stále záporné, ačkoliv Američané obsadili nejjižnější japonské ostrovy. Varováni před hrůznými následky, Japonci se ke kapitulaci stále neměli, a tak Spojené státy použily nejničivější zbraň – jadernou bombu. 6. srpna byla první atomová bomba svržena na Hirošimu a o tři dny později byla použita druhá na Nagasaki. A Japonsko konečně bezpodmínečně kapitulovalo – podpořeno známými císařovými slovy musíme snést nesnesitelné.


Atomový hřib nad Nagasaki
 

Poválečná literatura

Po kapitulaci nastává v Japonsku rozkvět demokratického proudu. Díky Postupimské deklaraci byly zrušeny orgány kontrolující japonskou kulturu i zákon na ochranu pořádku, jež neumožňoval společenskou a kulturní aktivitu. I když demokratizace, jak byla proklamováno v Postupimské dohodě, nemohla být provedena do důsledku pro brzdící akce americké okupační armády, přece jen ve srovnání s dřívějším stavem došlo k převratným změnám. Byla rozpuštěna císařská armáda a policie, sepsala se nová ústava, kult o božském původu císaře byl zrušen, proběhla reorganizace školství, byli propuštěni političtí vězni, opět se vybudovaly odbory… Většina japonských literátů viděla porážku militaristického Japonska pozitivně.


Setkání MacArthura a císaře Šówy

„Poválečnou školu“ vesměs tvořili začínající autoři s válečnými zkušenostmi, rozhořčeni, demokraticky a humanisticky zaměření. Není proto divu, že ústředním tématem jejich literárních začátků byly zážitky z bojišť, základen (například Haruo Umezaki v novele Třešňový ostrov) nebo z okupovaného prostředí. Pokoušeli se tak vypořádat s minulostí, která netížila jen je, ale celou jejich generaci. Je to také kritický pohled na japonského vojáka-dobyvatele a na jeho střetávání s cizím prostředím; vznikají tak psychologické studie o postavení jedince v odlidštěné společnosti. V první vlně byla tato literatura dotvářena různými výpověďmi přímých účastníků bitev a dopisy z fronty. Na druhé straně existuje i zpracování událostí v Japonsku za války - život v kasárnách (Hiroši Noma a jeho Oblast prázdnoty), bombardování měst, evakuace obyvatelů z měst na venkov, atmosféra fanatického režimu, rozklad morálky (Šúsaku Endó v knize Moře a jed).

Všechny knihy, které jsou v článku zmíněny, u nás vyšly.


ZDROJE: VAN DER VAT, Dan, Válka v Pacifiku: Americko-japonská námořní válka 1941-1945; JANOŠ, Jiří, Tajemný Nippon;SKŘIVAN, Aleš, Japonská válka 1931-1945; THOMAS, Evan, Hřmící moře; REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M., Dějiny Japonska; NOMA, Hiroši, Oblast prázdnoty; IBUSE, Masudži, Černý déšť.