ASIANSTYLE

Ačkoliv dnes haiku patří k celosvětově nejvíce využívanému typu japonské formy básně, cesta vedoucí do tohoto stádia nebyla vůbec krátká. Tento tříveršový poetický bonbónek s pravidelným schématem 5-7-5 slabik se ke své tradiční podobě začal propracovávat již v průběhu 17. století. Celý proces byl zahájen tendencí oddělovat první sloku řazené básně renga, v japonštině zvané hokku, jež obvykle obsahovala celý koncept básně.

Vzhledem k tomu, že básnické umění představovalo v Japonsku poměrně populární druh zábavy, netrvalo dlouho, než obliba samotného hokku vzrostla natolik, že se v jeho skládání začaly pořádat soutěže, což následovalo vydáváním prvních sborníků. Největší slávy pak dosáhla básnická legenda, Macuo Bašó, kterému je dodnes připisován největší přínos za nastavení pravidel a celkovou popularizaci této poetické formy. Během svého života sepsal více než 2 000 haiku a získal tak mnoho žáků, které vyučoval v chatrči z banánových listů, jejichž japonské označení bašó významně formovalo i budoucí výběr jeho uměleckého jména. Bašóův styl mimo dlouhodobé cestování ovlivnilo i studium zenu, které jeho dílům dodalo dodnes oceňovanou hloubku. Příkladem uvedeme jeho nejvíce známé haiku z překladu Antonína Límana:
   
Tímto momentem nastává výborná příležitost objasnit problematiku překladu z japonského originálu, kde je závěrečný verš zapsán jako mizu no oto, což v doslovné translaci znamená „zvuk vody“. Překladatel tak musí umně zvolit vybalancovanou hranici mezi zachováním původního významu básně a pevně stanoveným počtem slabik omezenou formou.

Další záležitostí, bez níž by to nebylo to pravé ořechové, je výskyt dělícího slova kireji a sezónního slova kigo. Jak jsem již vysvětlila ve své práci zabývající se symbolikou haiku, jedná se v podstatě o symbolické slovo, které svým využitím, vzhledem či jinou vlastností asociuje určité roční období, den či měsíc. Princip všech takovýchto symbolů pak vzniká na základě obecného povědomí o daném jevu ve spojitosti s určitým obdobím.

Je zajímavé, že další z nejslavnější čtveřice mistrů haiku, Kobajaši Issa, svými následujícími haiku toto pravidlo do jisté míry ruší. Jeho básně šplhající k počtu 20 000 pokrývají jak přírodní, tak sociální témata, což ho i v dnešní době řadí k nejvíce oblíbeným a čteným básníkům haiku. Jeho čtenáři jsou občas překvapováni soucitem a enormním cítěním, s kterým zachycoval nejběžnější náměty z říše zvířat a rostlin, což je jeden z rysů pro Issu typických.

Třetí ikonu rostoucího vesmíru haiku představuje osobnost jména Yosa Buson. Jeho haiku jsou více subjektivní než ty Bašóa a jasně tak čtenáři naznačují, že jeho díla představují literární umění. Dalším klíčem k rozeznání Busonova stylu je pečlivý výběr slov, která se až nápadně zaměřují na to, jak dohromady zní.
 
Posledním básníkem, kterého dnes zmíníme, je Masaoka Shiki, dobře známý i pro jeho literární kritiky. Tento umělec, jenž kvůli psaní haiku zanechal dokonce i studia na vysoké škole, napsal esej představenou pod názvem A critism of Basho, kde zkritizoval jak některé z Bašóem stanovených pravidel, tak haiku Bašóa samotného. V době, kdy ikonu Bašóa následovalo hned několik literárních škol, představoval takovýto komentář veřejně dlouho probíraný skandál.

V dnešní době se haiku do jisté míry přizpůsobilo požadavkům své doby- sezónní slovo už více méně není samozřejmou podmínkou, obvykle popisovaná skupina témat se sice zachovala, nicméně též značně expandovala. Haiku se tak stalo dostupné básníkům a čtenářům téměř po celém světě, což ho patrně ještě dlouho bude řadit do skupiny široce oblíbených forem básní.