ASIANSTYLE

Co je tedy v tomto muzikálu tak odlišného? Opičí hrdina v podání broadwayského herce Apollo Levina bravurně tančí hip hop, Nebeský císař se dává na odiv v šatech od Armaniho doplněných Guccim a Pradou, Dračí král a jeho žena se hádají ve stylu dnešních manželských párů a jejich tři dcery v moderních šatech a s botami na vysokých podpatcích mezi sebou bojují o opičákovu přízeň a jeho srdce. Vizuální stránka ovšem není jedinou zvláštností. Levine při vystoupení používá angličtinu jak při zpěvu, tak během konverzace, zatímco ostatní postavy hovoří čínsky. Prvních pár minut může mít divák pocit jisté odtrženosti od toho, co se děje na jevišti, ale jakmile se nechá vtáhnout vyprávěním a projevenými emocemi herců přistihne se po chvíli, jak vše napjatě sleduje s lehce pokleslou čelistí. Je prostě na co se dívat a co prožívat. Například duet mezi Opičím králem a Nebeským císařem je skutečně impozantní.

Dalo by se říci, že jde o zpracování prvních sedmi kapitol (celkem je jich sto) Cesty na Západ, ale i toto přirovnání není zcela přesné. Příběh už není postaven jako vyprávění o bozích, nadpřirozených bytostech a Buddhovi. Stalo se z něj současností ovlivněné drama o mladém muži odcházejícím za každou cenu z domova za dobrodružstvím, a který nakonec všechnu nabytou moc použije k ochraně své rodiny a konečně dojde k poznání toho, co je v životě opravdu důležité.



„Neměl jsem vůbec žádnou představu o postavě Opičího krále před tím, než jsem přišel sem,“ přiznává Apollo Levine. „Ale jak režisér, tak ostatní účinkující jsou úžasní a pomohli mi rychle do celého příběhu zapadnout. Sledoval jsem i filmové a seriálové verze. Vždycky se snažím najít v postavě, kterou hraji i část sebe a bylo pro mě velké překvapení zjistit, nakolik jsem vnitřně tomuhle opičákovi podobný. Stejně jako on chci procestovat a poznat celý svět a zůstat na jednom místě je pro nás oba stejně těžké,“ doplňuje ve svém komentáři.

Muzikál vznikl v koprodukci Beijing Performance & Arts Group a Beijing Genhua International Culture and Media. Když ředitel Beijing Genhua obdržel na projekt dotaci od vlády, obrátil se na veterána muzikálové branže Tonyho Stimaca. To se ukázalo jako úžasná volba. V týmu, který se kolem Stimaca následně vytvořil, najdeme takové těžké váhy oboru jako je scénárista a textař James Racheff  (“Oh, Kay”), skladatel Louis St. Louis (“Grease”, “Smokey Joe’s Café”) nebo choreograf Bubba Carr (“So You Think You Can Dance”). V týmu najdeme také elitu čínských hip hopových tanečníků či korejskou zpěvačku Yoon Hee Young.



„Opičí král je v Číně tím, čím je Hamlet na západě. Existuje na tisíc verzí – operní, televizní, literární, komiksová. Máme mnoho zmodernizovaných verzí Shakespearových her, tak proč nejít stejnou cestou s tímhle muzikálem,“ vypráví Tony Stimac. „Opičího krále můžeme přirovnat k Číně, která překonává v průběhu historie překážky a nástrahy a získává na síle, zatímco Nebesa hrají v této možné interpretaci roli západního světa, jenž Východu diktuje co a jak dělat. Po získání velké moci se Čína nyní učí stejně jako Opičí král v muzikálovém příběhu, jak s ní ve vztahu k okolnímu světu nakládat.“

„Chtěli jsme všem postavám vdechnout lidské vlastnosti. Je těžké cítit nějaké hlubší sympatie k někomu, kdo je superhrdina a dokáže vše, na co si vzpomene. A Opičí král je superhrdina staré Číny. My jsme ho však chtěli mít co nejblíže běžnému člověku, aby diváci o něj dokázali mít starost.“

V muzikálové produkci už Čína hostila například Cats nebo Mama Mia, které zde tomuto uměleckému žánru pomohly zapustit kořeny. Teď je ale potřeba udělat krok číslo dvě a jít dál vlastní, originální cestou.


 
„Osobně si nemyslím, že tu má muzikálový průmysl šanci, dokud nebude vyprávět čínské příběhy čínským způsobem v čínštině. To nicméně neznamená, že takové příběhy budou odříznuty od světa. V devatenáctém století exportovala svou kulturu Británie, ve dvacátém století to byl americký jazz, filmy a broadwayské muzikály. V tomto století může svou kulturu poskytnout světu Čína. Samozřejmě, že se už rozšířily takové věci jako kung fu, akrobacie, pekingská opera nebo tanec – ale v nich není obsažen příběh, kterému by Západ rozuměl. Vezměme třeba pekingskou operu. Bez znalosti postav, historie a kulturního pozadí ji nebudete schopni plně pochopit. Je potřeba něco univerzálnějšího. A pro mne je to právě muzikál.“

V Číně zatím neexistuje systém, který by umožňoval na jednom místě provozovat muzikály delší dobu. Ve West Endu nebo na Broadway si můžete pronajmout divadlo a pokud jste úspěšní, hostujete zde třeba 10 let. Investice do výpravných kousků jsou příliš vysoké a za dva týdny prostě nevyděláte dost na pokrytí nákladů. Prozatímním řešením je, že tyto show v Číně cestují mezi velkými městy. Tímhle způsobem startovaly různé sekce zábavního průmyslu všude na světě, takže jsme jen svědky opakující se historie.



A jaké jsou Stimacovy plány do budoucna?

„Narazil jsem na knihu o třech sestrách rodiny Song. Kdo by pokládal za možné že se nejmladší z nich (Soong Mei-ling) provdá za Chiang Kai-sheka, druhá (Soong Ching Ling) za Sun Yat-sena a nejstarší (Soong Ai-ling) za Kung Hsiang-hsia – za tři nejmocnější muže Číny své doby. To jsou čínští Les Misérables (Bídníci od Victora Huga, pozn. redakce). Tenhle příběh se jednoho dne musí představit veřejnosti jako velká epická opera.“


ZDROJ: timeoutbeijing.com, chinadaily.com.cn
FOTO: chinadaily.com.cn