ASIANSTYLE

Znakové písmo vyvinuté pro jazyk, jímž se mluvilo v povodí Žluté řeky, se zformovalo někdy během 2. tisíciletí př. n. l. Není tedy nejstarším písmem na světě, ale rozhodně je to písmo s nejdelší nepřerušenou tradicí užívání. Nejstaršími památkami jsou nápisy na věštebných kostech a želvích krunýřích z pozdního období dynastie Shāng (zhruba 1600-1050 př. n. l.).

Obecně se má za to, že první kandži dorazily do Japonska již v prvním století našeho letopočtu na pečeti od čínského císaře Khuang Wua, z dynastie Chan, pro „japonského“ krále Nu z Wa. Prvními učiteli písma Japonců se stali Korejci a podle kroniky Kodžiky do Japonska čínské písmo v podobě textu přinesl pololegendární učenec Wani (王仁) z království Pekče už roku 285 n. l. Ale k postupnému rozšíření písma (i čínské kultury) po Japonsku došlo až na rozhraní 4. a 5. století.

Vzhledem k rozdílnosti japonštiny a čínštiny bylo užívání znaků značně komplikované. Japonština je na rozdíl od čínštiny tvořena víceslabičnými slovy, má bohatě rozvinutý systém slovesných tvarů, gramatické vztahy se vyjadřují pomocí partikulí a i zvuková podoba je zcela odlišná. Proto došlo k oddělení používání psaného a mluveného jazyka. Při učení čtení čínských znaků postupovali japonští vzdělanci stejně jako jejich potomci o tisíciletí a půl později při čtení anglických slov – uzpůsobovali výslovnost japonštině. A tak se pro každý znak ustálilo nové sinojaponské čtení (onjomi 音読み). Častokrát to způsobilo, že původně jednoslabičné čtení se změnilo na dvouslabičné.

Sinojaponsky čtené texty však byly na poslech prakticky nesrozumitelné, a proto se v Japonsku vyvinul další způsob čtení formou bezprostředního překladu. Je to tzv. japonské čtení (kunjomi 訓読み). Například znak pro zemi, stát 国 se čínsky čte kuo a bylo mu přiřazeno japonské slovo stejného významu kuni.

Japonština ale tehdy neměla pro řadu čínských slov ekvivalenty (hlavně na poli abstrakce), a tak tato slova přijala v sinojaponském čtení jako „slova čínského původu“ (kango 漢語). Obecně platí, že čím odbornější text je, tím více sinojaponských slov se v něm nachází.

Naopak došlo i k vytváření nových znaků pro slova, která neznala čínština. Většinou se jednalo o názvy rostlin či živočichů (strom sakaki 榊), jež v Číně nejsou, nebo slova, která se psala v čínštině víceznakovou složeninou (křižovatka, nároží, cudži 辻). Soubor těchto znaků se nazývá „domácí japonské znaky“ (kokudži 国字). Je jich zhruba kolem osmdesáti.

Výše zmíněné adaptace čínského písma se však ukázaly jako nedostačující, a tak se Japonci uchýlili k užití znaků ve smyslu „vypůjčení“ – znak byl použit jako fonetický symbol pro zápis japonského slova. Protože tento systém byl propracován a hojně užíván především v první japonské básnické sbírce Manjóšú z roku 760 n. l., začalo se mu říkat manjógana (万葉仮名) neboli abeceda manjó.

Od 9. století se začala používat „trávová abeceda“ (sógana  草仮名). Byly to v podstatě vybrané znaky manjógany psané kurzivním stylem šóso. Psaly tak převážně ženy, u kterých se nepředpokládala důsledná znalost čínštiny. Často bylo označováno za „ženské“ písmo (onnade 女手), ale začala se jím psát nově vznikající japonská próza, a právě toto písmo pomohlo jejímu rozmachu.

V polovině 10. století došlo k ustálení zjednodušených vybraných znaků manjógany používaných učenci, úředníky a písaři a vzniklo tak první japonské slabičné písmo katakana (片仮名). Psala se ostrými a tvrdými tahy; učenci si s ní zapisovali výslovnost vedle znaku např. u buddhistických súter. Dnes slouží katakana k přepisu cizích slov do japonštiny nebo něco jako kurzíva v latince. Během téhož století vzniklo po zúžení užívaných znaků v sóganě „ploché písmo“ (hiragana 平仮名) psané měkkými oblými tvary.

Na přelomu 11. a 12. století se v japonských textech začínají stále častěji objevovat slova zapisovaná znaky a naopak v oficiálních čínsky psaných textech se začíná objevovat japonština. Pomalu se tak zavedlo „smíšené písmo“, kdy se jen plnovýznamová slova psala čínskými znaky a gramatické koncovky, předložky, spojky a různé částice se psali hiraganou; jako standardní forma zápisu japonštiny se používá dodnes.


ZDROJE: JANOŠ, Jiří, Japonsko a Korea: Dramatické sousedství, ZÁDRAPA, Lukáš, PEJČOCHOVÁ, Michaela, Čínské písmo – kniha pro začátečníky i pokročilé, LABUS, David, SÝKORA, Jan, Japonsko-český studijní znakový slovník, REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M., Dějiny Japonska,  HALPERN, Jack, Kodansha Kanji Dictionary.