ASIANSTYLE

Pro Českou republiku poměrně vzdálené téma náboženství je jablkem sváru v mnoha zemích. V Íránu lidé bojují o sekulárnost státu, aby ukončili dlouhodobou teokracii a postupně se tato situace zlepšuje. V křesťanské tradici Žid vždycky bude tím, kdo ukřižoval Ježíše Krista a samotní věřící často zapomínají na to, že i Ježíš byl Žid. V Polsku se zas církev neustále vměšuje do politických záležitosti a krakovský biskup oficiálně mluví o "duhové bakterii", čímž se dotkl celé LGBT komunity a způsobil obrovskou polarizaci společnosti. Víra, ať chceme nebo ne, má obrovský vliv na miliony životů na světě.

Jak bychom měli definovat náboženství? Velmi problematická otázka, na kterou nejde jednoznačně odpovědět. Stěžejním bodem je nějaký mýtus tj. to čemu se má vlastně věřit, ať už jde o Létající špagetové monstrum nebo Dia, tak všechno má svůj dobrý chytlavý příběh, který má ostatní přesvědčit o tom, že pokud nějaký takový děj existuje, tak to musí být pravda. Dalším aspektem jsou rituály. Člověk vždycky musí mít pocit, že něco dělá, ať se jedná o cokoliv. Charakteristickým rysem všech náboženství jsou magicky působící úkony, kterých cílem je požádat bohy/boha/duchy/démony atd. o náklonnost a pomoc během většinou nějakých sezónních nebo jiných pravidelných záležitosti např. dožínky. Následně, když už máme mýtus a rituály, tak nesmíme opomenout instituci s nějakou hierarchii duchovenstva, jehož cílem bude kontrolovat věřící, jestli se správně modlí a žijí správně podle pravidel náboženství, které často si také vymyslí kněží samotní, o tom se ale dneska nebavíme. Nejdůležitější složkou, která je klíčová pro existenci náboženství je víra a jestli lidé, věřící, skutečně věří tomu mýtu, rituálům a případně se snaží získat XP za to, že se snaží žít podle toho, co jim bylo řečeno. Jak to vypadá s šintoismem (tj. 神道 (šintó) cesta bohů) v Japonsku?

Rozhodně nám šintó splňuje první podmínku, jelikož existují Kodžiki a Nihonšoki. Jsou to dvě nejstarší japonské kroniky, které trochu odlišným způsobem popisují vznik japonských ostrovů, zrození prvních šintoistických božstev (kami), božský původ císařské rodiny a založení japonského státu a potom dlouhý seznam císařů, kde bylo popsáno, jak každý z nich byl skvělý vládce. Oba texty se liší jazykem a způsobem, jak se dozvídáme o vzniku Japonska. Kodžiki je napsaný japonštinou za použití čínských znaků (katakana a hiragana ještě neexistovaly), je taková spíše poetičtější a spíše se zaměřuje na ten šintoistický aspekt. Nihonšoki bylo sepsáno tzv. kanbunem tzn. japonskou čínštinou a spíše už napodobovalo suchý, neumělecký, čistě historicky čínský styl kronik, kde se jednalo pouze o fakta, ale samozřejmě i náboženství zde hrálo velmi důležitou roli, ale rozhodně menší než v Kodžiki.

Co se týče rituálu, tak by se dalo říct, že šintoismus je jeden velký rituál.  Všechna macuri (slavnosti) v Japonsku, kegare (nečistota - neuvědomělá, nejde ovlivnit např. smrt někoho z rodiny), harae (očištění - rituály, za které se musí zaplatit ve svatyni) a cumi (nečistota - uvědomělá; často se překládá jako hřích, ale není to úplně přesné), dokonce i každodenní sebemenší činnosti, např. to, jak mají Japonci na chodbě stupňovitý vchod tzv. genkan, jak mají papuče na byt, na záchod atd. Tohle všechno vyplývá z šintó, a lze z toho vypozorovat, jak je pro ně velmi důležité dodržování tradiční šintoistické čistoty. Avšak kromě těchto několika pravidel neexistuje souhrnný návod, jak se má správně chovat pravý šintoista. Nenajdete žádný morální žebříček hodnot. Takové nauky v šintoismu prostě nikdy nevznikly a nikdy neplatily. Srovnala bych to s řeckou mytologii, kde bohové dělali spoustu špatných činností, ale málokdy byli za to potrestaní, protože to byly posvátné bytosti, kdežto jakmile něco podobného udělal pouhý člověk, okamžitě zjistil, že mu to nikdy nebude prominuto a bude si určitý čin odpykávat do konce života. V šintoismu to funguje podobně, ale také jinak, protože bohové se chovají úplně stejně jako lidé - jsou zlí, vychytralí, často egoističtí, občas milí a nápomocní (když se jim to zrovna hodí), ale lidé v mýtech se chovají úplně stejně a nikdy nejsou za to potrestáni, což znamená, že všechny vady a obecně špatné vlastnosti jsou podle šintoismu považovány za správné, protože nám dovolují se vyrovnat s realitou. Druhou podmínku tedy splňuje pouze polovičně.

Institucionalizace šintó začíná být právě lehce problematickou záležitostí. Nemyslím tím úchvatné svatyně, které se skrývají někde v přírodě a jsou občas velmi těžce dostupné. Myslím tím období fašizace v Japonsku, kdy se šintó stalo státním náboženstvím a bylo zneužito k propagandě a to právě kvůli božskému původu Japonců. Taková myšlenka byla přesně tím, co armáda v této době potřebovala - důkaz, že Japonsko je nadřazeno všem státům, že jejich výhra je jistá a Nippon bude jednou vládnout celému světu. Dokonce existoval i úřad, který se čistě zabýval jen propagandou, aby všichni obyvatelé smýšleli tak, jak chtěla japonská armáda - tedy vláda. Po druhé světové válce všechno skončilo. Císař již nebyl božským potomkem, vydal prohlášení, že je jen a pouze člověkem a šintó již nebylo státním náboženstvím. Jeho popularita velmi klesla a téma jakékoliv religióznosti se stalo obrovským tabu. Japonci se již nechtěli vracet ke starému "zkaženému" náboženství, a proto začala obrovská vlna nových sekt např. neslavně známá Óm Šinrikjó, která během doby svého působení zabila spoustu lidí - mezi jejich nejznámější teroristické údery patří sarinový útok z roku 1995. Pohled na náboženství se tím moc nezlepšil.

Posledním a nejdůležitějším aspektem je již dříve zmíněná víra samotných Japonců, jestli považuji šintoismus za náboženství. Přesně tohle je největším kamenem úrazu. Japonci totiž nepovažují šintoismus za náboženství, ba dokonce ani nerozlišuji, kde přesně je hranice mezi buddhismem a šintoismem, např. mnohdy nevědí, že otera je buddhistický chrám a džindža je šintoistická svatyně. Buddhismus byl s šintoismem tak těsně spjat, že si lidé ani moc neuvědomují rozdíly mezi nimi, např. proč některé rituály (např. pohřeb - tedy smutné části života) jsou pouze zasvěceny buddhům a bódhisattvům? Svatba je tradičně šintoistická, ale v dnešní době je častější v západním stylu - tedy ženy mají bílé šaty a muž je v saku. Staré čistě japonské náboženství se postupně stalo jakýmsi pozadím, které samozřejmě pozůstalo v povědomí Japonců, ale pouze jako tradice.

Když si to tedy shrneme, tak šintosmus splňuje 2 a půl podmínky ze všech, které jsou nutné pro uznání něčeho za náboženství. O odlišném vnímání náboženství na Západě a v Japonsku si řekneme něco příště.

ZDROJ: fore.yale.edu; L. SWANSON, Paul a Clark CHILSON, ed. Nanzan Guide to Japanese Religions. Honolulu: University of Hawai'i Press, 2006. ISBN 978-0-8248-3002-1