ASIANSTYLE

Pojďme si tedy některé věci ujasnit.

Již v jednom svém článku jsem psala, že v dnešní době sebevraždy v Japonsku nejsou tak častým jevem jako kdysi, a japonská vláda se potýká s daleko většími společenskými problémy např. stárnutí obyvatelstva. O sebevraždách v Japonsku si můžete přečíst zde.

Mezi stěžejní aspekty rituální sebevraždy patří velice známý řád bušidó (řád samurajů), který určoval, jakým způsobem a z jakých konkrétních důvodů, by se měl samuraj snažit zachránit svou čest, popřípadě čest celého svého rodu. Většina lidí si japonskou rituální sebevraždu propojí s jednou ze známějších scén z filmu Drak přichází s Brucem Lee z roku 1973, kde jeho sestra spáchala sebevraždu jakýmsi střepem.

Všechno je ale mnohem složitější a nejlepší by bylo, kdybychom začali samotným pojmenováním této rituální sebevraždy. Existují totiž dva způsoby pojmenování seppuku (切腹) a harakiri (腹切). Základním a nejdůležitějším rozdílem je, že to druhé, harakiri, je hanlivé pojmenování seppuku. Když se na to podíváte, tak v obou případech jsou použity stejné znaky, ale v jiném pořadí, od čehož se nám potom odvíjí, proč je jedno pojmenování slušné a proč bychom se měli tomu druhému raději vyhýbat. V prvním případě je použité sinojaponské čtení (tzn. čtení kandži, původně převzato z Číny) a v tom druhém japonské čtení. V čem spočívá rozdíl? V případě seppuku se první znak 切 čte jako secu a znamená řezat, a 腹 se čte jako fuku (v japonštině tak dojde k tzv. rendaku a hláska f se nám změní na p) a znamená břicho. Máme tady co do činění se sinojaponskou složeninou, která se v japonském jazyce považuje za slušnější než japonská složenina, což je v tomhle případě harakri. (Za japonskou složeninu považujeme slovo, které se skládá z kandži a čteme je čistě japonským čtením - ne tím převzatým z Číny.)

Málokdo ale ví, že existuje i džigai (自害)  - dámský ekvivalent pánského seppuku. Ženy k tomu používaly tantó, což byl malý nůž, který ženy tehdy často používaly k sebeobraně a schovávaly ho za pásem obi.

Samozřejmě základem bušidó sebevraždy nebyly. Samotný problém je mnohem komplikovanější a všechno začíná nejdůležitějšími japonskými hodnotami. Tím myslím wa = harmonie, amae = vzájemná závislost, giri = morální závazek, společenský závazek, nindžó = lidské city. Japonská společnost byla velice ovlivněna buddhismem, taoismem a konfuciánstvím. Jejich základním cílem je udržet harmonii mezi všemi členy určité společnosti, a proto byl vymyšlen feudální systém, díky kterému každý věděl, kam patří. Uvědomělí členové japonské společnosti pracovali a snažili se pro ostatní, protože byli součásti něčeho většího, něčeho, co muselo jakýmsi způsobem koexistovat. Uči = uvnitř a soto = ven jsou dokonalým příkladem toho, jak důležité je dodržování společenských norem v japonské společnosti - společenská japonská norma, která nám určuje, kdo je členem a nečlenem určité komunity např. rodina, třída, firma a každý člen má závazek vůči své vlastní skupině. Tohle všechno vzniklo proto, aby nikdo nenarušoval harmonii Japonska.



Jak takové seppuku probíhalo? Než vůbec došlo k organizaci rituální sebevraždy, tak je důležité zmínit, proč se samuraj mohl rozhodnout pro takové řešení. Tohle je způsobeno těmi všemi výše popsanými japonskými hodnotami. Jestliže samuraj neuposlechl nebo nesouhlasil se svým daimjóem - pánem, tak aby nedošlo k zneúctění celého rodu, tak bojovník musel podstoupit tento bušidó obřad. Samuraj vždycky před samotnou rituální sebevraždou dlouho meditoval. Poté sepsal báseň haiku, která se měla týkat pohrdání smrtí. Samuraj propíchl své břicho mečem wakizaši. K seppuku vždycky docházelo v přítomnosti sekundanta, kterého si  samuraj vybral sám - pro sekundanta to byla obrovská čest. Jeho úkolem bylo sťat hlavu samuraje ve chvíli, kdy ten si už rozpáral břicho. Japonci totiž věřili, že lidská duše sídlí v břichu člověka - hara. Aby duše mohla bez problému opustit tělo, bylo pro ni nutné vytvořit cestu úniku.  Vše muselo proběhnout hladce a v pořádku - jakýkoliv omyl by mohl znamenat potupu pro celý rod samuraje i sekundanta.

V dnešní době je seppuku zakázané. Těžko by se asi trestal samotný sebevrah, a proto zákon postihuje pouze toho sekundanta.

Pro Evropu velice vzdálená myšlenka japonské rituální sebevraždy byla vždycky těžká na pochopení, jelikož hluboce zakořeněná křesťanská tradice silně kritizovala sebevraždu a považovala ji za jeden z vážnějších hříchů. Dochází tedy k obrovskému kulturnímu střetu a je nutné pochopit všechny sebemenší rozdíly v tradici a společnosti.


ZDROJ: BOHÁČKOVÁ, Libuše. WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta: Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. Panorama, Praha, 1987. ISBN 11-092-87. EARHART, H. Byron: Náboženství Japonska: Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Prostor, Praha, 1998. ISBN 80-7260-000-1 REISCHAUER, Edwin O. a Albert M. CRAIG. Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2000. ISBN 80-7106-391-6. JANOŠ, Jiří. 99 zajímavostí z Japonska. Praha: Albatros, 1984. ISBN 13-824-84.