ASIANSTYLE

Jak jsem poznala tuto skvělou rodinu, zaměřenou na cestování? Díky knihám. Odjakživa miluji cestopisy, a tak bylo jen otázkou času, kdy narazím na jejich barvitá knižní vyprávění. Jejich smysl pro humor, odvaha, rodinná soudržnost a hlavně to, že jim v dobrodružství nedokázal zabránit ani invalidní vozík, mě naplnilo nadšením a pocitem, že každý člověk může dosáhnout na své sny. Budu tedy ráda, když tuto báječnou rodinu poznáte díky tomuto rozhovoru i vy. 
 

Mohli byste v úvodu říci našim čtenářům něco o sobě a o vaší rodině?

Jsme rodina, pro kterou se smyslem života stalo cestování. Poznávání exotických koutů světa je pro nás prací i zábavou. Syn Jirka je sice na invalidním vozíku, ale všechny naše expedice do nejmenších podrobností připravuje. Maminka Alena na výpravách fotí a otec Jiří natáčí videokamerou. Po návratu vytvoříme cestopisnou knihu, kterou opatřuje ilustracemi dcera Monika. Tvoříme také dokumentární filmy a pořádáme cestovatelské besedy.
 

To, co děláte, je obdivuhodné a nás by zajímalo, jak se vlastně zrodil nápad procestovat na vozíku všechny světadíly?

Nejednalo se o jediný impuls, ale postupné kroky, které jsme jeden po druhém uskutečnili, až do sebe všechno začalo zapadat. Na takovou otázku není možné odpovědět krátce, bylo by nutné převyprávět příběh trvající několik let.

Park Oniošidaši pod sopkou Asama 

Můžete nám sdělit, jaké země jste navštívili a která z nich na vás nejvíce zapůsobila?

Přestože jsme docela sladění, na tuto otázku máme každý jinou odpověď. Srdce Jirky staršího patří Novému Zélandu, kde celé cestování začalo, z pozdějších výprav pak ještě tajemný Island a Grónsko. Aleně se nejvíce líbilo v Austrálii, ale taky na západě USA a Havajských ostrovech. Monika nedá dopustit na čtyři státy na jihu Afriky, hlavně kvůli setkávání se zvířaty. A Jirka je poloviční Japonec, což je samozřejmě nadsázka. A když nám někdo tuto otázku položí příště, určitě se v odpovědi objeví třeba Karibské moře, Ekvádor nebo Galapágy a dost možná i celá řada zemí z Evropy.
 

Byli jste kromě Japonska i v nějaké jiné asijské zemi?

Zatím nebyli, jen na skok v Koreji, ale jednu noc v hotelu asi počítat nebudeme. Vlastně jsme strávili ještě několik dní na Taiwanu. Ale dost možná se už příští rok podíváme do Thajska, Laosu či Vietnamu.
 

Jak jste na tom s japonštinou? Učili jste se před vaší výpravou? Kdo je ve vaší rodině takovým tím odborníkem na jazyky?

Dodnes umíme jen asi deset vět. S jazyky na tom jsme docela špatně, snad až na Moniku, která čím dál lépe ovládá angličtinu. Ale odborníkem je jistě táta, který má proti ostatním obrovskou výhodu, protože se nestydí mluvit, i když mluví mnohdy jednoduše a špatně. Zatím ale vždycky všechno domluvil.

Zlatý pavilon, Kjóto

Jaký dopad na vás měly kulturní rozdíly a co se vám na Japoncích líbilo a co byste jim naopak vytkli?
Nejvíce jsme obdivovali pohostinnost a čistotu. Jsme natolik pozitivně naladění, že negativa většinou nevidíme. Nedá se říct, že bychom měli s něčím problém. Snad jednou nás nechtěl vzít řidič s invalidním vozíkem do autobusu, protože neměl zvedací plošinu. Nebyl jsem schopen mu vysvětlit, že ty dva schůdky hravě překonáme.
 

Ve vaší knize mě obzvláště zaujala kapitola „Opičí lázně“. Můžete to čtenářům více přiblížit?

Na místě zvaném Džigokudani se makakové koupají v termální vodě horké přes padesát stupňů. Jedná se o úžasné místo, na kterém se opice zdržují v létě i v zimě. S vodou se doslova mazlí a vydrží v ní lenošit snad nepřetržitě. Jen čumáky jim díky vysoké teplotě červenají.
 

Chutnalo vám v Japonsku? Měli jste tu čest ochutnat něco speciálního či nevšedního?

V Japonsku nám nesmírně chutnalo a dokonce i tehdy trochu mlsná dcera snědla úplně všechno. Díky tomu, že jsme žili přímo v japonské rodině, jsme měli místní stravu prakticky nepřetržitě. Syrové ryby i třeba dvacetiletý naložený česnek, to byla lahůdka. Snad jen mořský ježek nám moc nešmakoval.

Sushi

Našli jste si v Japonsku přátele? Jste s nimi stále v kontaktu?

Díky předchozímu pobytu s Japonci v novozélandské rodině, kde jsme společně studovali angličtinu, jsme měli přátele už před příjezdem. Jejich rodina a přátelé nás skvěle přijali. V kontaktu jsme a určitě se ještě někdy uvidíme, možná v Česku, možná v Japonsku a možná někde úplně jinde.
 

Jak je na tom Japonsko po stránce bezbariérových prostor? Byly s tím problémy nebo vše proběhlo hladce?

Tyhle problémy si my naprosto nepřipouštíme. Není pro nás obtížné překonat schody nebo potok, bariéry moc nevnímáme. Zkrátka jdeme tam, na co stačíme, a vše tím pádem probíhá hladce.
 

Váš nejsilnější a nezapomenutelný „japonský“ zážitek?

Nemůžeme říct jeden, protože celý náš výlet byl fantastický a pestrý, každý den se dělo něco jiného a poznali jsme Japonsko z mnoha pohledů. Však si přečtěte knížku a uvidíte. Český velvyslanec v Japonsku dokonce tvrdil, že žádnou lepší publikaci o Japonsku nikdy nečetl.

Na co by se měl člověk, který je vozíčkářem, při cestování zaměřit? Například na co si dát pozor, co rozhodně nezapomenout apod.

Neumíme posoudit, jak může cestovat vozíčkář, který vyrazí do světa úplně sám. Ale pokud má kolem sebe přátele, kteří mu pomohou a jsou neustále na blízku, pak se dá zvládnout úplně všechno, vždyť my jsme žili i v amazonské džungli. Proto doporučujeme každému vozíčkáři, ať si s sebou vezme lidi, kterým absolutně věří, nejlépe aspoň dva.

Termální lázně Džigokudani

Náš web je zaměřen i na asijskou hudbu a film, tak by nás zajímalo, zda se vám líbí nějaká asijská hudba (moderní, klasická či tradiční) a zda sledujete asijské filmy?

Tak v tomto směru vás asi zklameme. Kromě dcery nesledujeme ani českou hudbu a na film se podíváme jen občas. Cestování se věnujeme skutečně naplno a kromě toho nám zbývá čas tak maximálně na sportovní přenosy – živě nebo v televizi. Je to náš druhý největší koníček.

Teplota v japonských lázních je pro mnohé z nás nepředstavitelně vysoká. Jak jste ji zvládli vy? Neuvařili jste se?

Pravdou je, že proti termálům na Slovensku, kam občas zavítáme, mají Japonci vodu o pár stupínků teplejší, ale nebublá. Snad jen když v ní vařili v Ówakudani černá vajíčka. Je s podivem, že do horké vody mohou i malé děti, tím jsou pro život v lázních dokonale připravení. Celé prostředí onsenů je tak působivé, že nám nezbývalo nic jiného než se přizpůsobit a trochu se uvařit.

Vaše knihy oplývají úžasným humorem. Mají Japonci pochopení pro český humor? A jaký je ten jejich?

S kamarádem Kaiem si neskutečně rozumím a mnohdy jsme se smáli do časných ranních hodin. Ale pravdou taky je, že jsem ho neviděl popadat se za břicho, jak se říká. Japonci si podle mě udržují pořád, řekněme, styl a nechtějí úplně vybočit od normálu a pravidel. Ale třeba se mýlím, přece jen Japonsko známe jen maličko, jeho bohatou historii a tradice nemůžete pochopit za pár týdnů.

Beppu, ostrov Kjúšú

Co byste vzkázali našim čtenářům, kteří mají také své sny a touží poznat jiné země?

Pamatujte, že nic není nemožné a každý cíl je dosažitelný, jen k němu občas vede trnitá cesta. Ale kdo má sílu překážky překonat, dostane na konci obrovskou odměnu. Pocit vítězství nad sebou samým je natolik výjimečný, že stojí za to si plnit životní sny i přes velké těžkosti a odříkání.
 

Poslední otázka se týká vašich plánů do budoucna. Kam se chystáte vyrazit v nejbližší době?

V plánu máme expedici po asijských zemích a pevně věříme, že najdeme stejně přívětivé lidi, jako jsou v Japonsku. Mají pro nás vaši čtenáři nějaký zajímavý tip, co určitě v Kambodži, Laosu, Vietnamu nebo Thajsku navštívit nebo u koho se zastavit na malou návštěvu?


Tak, milí čtenáři, výzva v poslední otázce se týká hlavně vás. Můžete Márovým své tipy klidně poslat. Kontakt na ně naleznete na jejich stránkách, kde se mimo jiné můžete dozvědět, ve kterém městě zrovna pořádají besedy, a také si tam můžete případně objednat jejich publikace či DVD. 

My Márovým opravdu mockrát děkujeme za vstřícnost a zajímavé odpovědi. A přejeme jim do budoucna plno dalších krásných a nezapomenutelných cestovatelských zážitků.


FOTO: facebook.com/JirkaMara