ASIANSTYLE

Vydali jsme se do Etnologického muzea. Na území Vietnamu žije 54 minoritních skupin. Měli jsme možnost vidět typické domy jednotlivých skupin, tradiční kroje, hudební i pracovní nástroje, různorodost každé kultury.

Na fotce dole uprostřed uvidíte oltář předků. Někdo má pro oltář vyhrazenou přímo místnost, někdo zas vybuduje oltář v obývacím pokoji, pokud nemá místnost určenou pro to.  Na oltáři jsou fotografie našich předků, většinou babičky a dědečkové z obou stran a mísa, kam se zapichují vonné tyčinky.
 
Lidé se mě ptají, jak často zapalujeme tyčinky? Je to individuální, někdo jednou za měsíc, někdo každý den. Většinou k tomu dochází k 1. a 15. dni našeho lunárního kalendáře. A pak ještě v den výročí úmrtí našeho předka. Je to paradox, ale den úmrtí je u nás velmi důležitý.
 
Když jsem byla menší, nechápala jsem to. Proč je vůbec potřeba nějaký oltář? Není důležitější, když tu milovanou osobu mám ve svém srdci? Ptala jsem se i tatínka, jestli musím mít oltář, až budu mít svoji rodinu. Tatínek mi jen odpověděl, že cílem toho všeho je, aby byla rodina vždy spolu. V den, kdy se – když to řeknu trochu morbidně - „slaví“ úmrtí předka, se sejde kompletně celá rodina, jak jinak než u jídla. Zapálí se vonná tyčinka, jíme a vzpomínáme.
 
Češi na to mají dušičky jednou ročně… my to vzpomínání máme holt víckrát. Něco na tom bude. V tomto uspěchaném světě, kdy má každý svůj život a řeší své problémy, není čas se tolik scházet, je problém se i domluvit na setkání. Takhle to máme jednodušší, víme každý rok přesný termín, kdy se sejde celá rodina. Je to nepsané pravidlo, ale chápeme to jako povinnost k našim předkům.


Pamatujete si, jak v roce 2016 obletěla svět fotka tehdejšího amerického prezidenta, který si pochutnával na bun cha v bistru v Hanoji? Tak my jsme měli to samé jídlo v té samé místnosti. Stůl, kde seděl pan Obama spolu s panem kuchařem Anthony Bourdainem, je nyní ve skleněné vitríně. Vypadá to trochu jako exponát v muzeu. Všimněte si i fotky, kde je menu COMBO OBAMA. Grilované vepřové s rýžovými nudlemi, spoustu čerstvých bylinek a zálivka z rybí omáčky + obří smažený závitek + láhev piva = cca 80 Kč.
 
Po obědě jsme měli volno až do večera. Procházela jsem se a fotila některé věci, které v Evropě asi úplně běžně neuvidíte.
 
Říkám tomu Moto sendvič/burger. Jedna motorka. Tři pasažéři. Někdy i čtyři. Typický obraz – nejmladší dítě sedí vpředu, pak tatínek, následuje druhé dítě a čtveřici zakončuje maminka. Přijde mi to neuvěřitelně roztomilé. Na té fotce vlevo nahoře to možná vypadá trochu nebezpečně, ale věřte mi, tatínkové vědí, co dělají. Taky jsem jako malá absolvovala něco podobného.
 
V Evropě máme taxíky auta. V Asii taxíky motorky. Proto všude uvidíte tyto postavičky v zeleném. Jde o službu grab bike, kde si v mobilní aplikaci najdete svého nejbližšího řidiče. Rychle a levně kamkoliv, kdykoliv.
 
Nejvíce se mi líbí na Vietnamu možnost kdykoliv na ulici se skvěle a k tomu levně najíst. Všude jsou totiž stánky s jídlem.
 
Mám pocit, že jsem byla ve Vietnamu 2 týdny a ne jen pár dní. Samozřejmě jsme nestihli všechno podle plánu, spoustu věcí jsme neviděli. I když jsem původem z Vietnamu, neměla jsem nikdy možnost poznat Vietnam z pohledu turistů. Tímto děkuji společnosti Vietnam Airlines za organizaci tak skvělého press tripu. Vše proběhlo naprosto bez chyb.

Nepíšu to jen proto, že je Vietnam moje rodná země, ale opravdu si myslím, že by každý měl navštívit tuto nádhernou zemi, která nabízí gastronomické zážitky, bohatou historii, pestrou přírodu a mnoho dalšího. Jen slovy se to nedá popsat, tu pravou atmosféru musíte zažít na vlastní kůži.

Vrátila jsem se do Čech unavená, ale nesmírně spokojená.