ASIANSTYLE

Ajna pracuje jako profesionální tanečnice, modelka, choreografka a manažerka tanečních souborů Trn v oku a ArtDance. Žije částečně v Praze a částečně v San Franciscu (USA). V posledních letech se specializuje na asijské tance, především na japonský tradiční tanec. Své umění studovala takřka po celém světě, tedy i v Asii.


Na úvod bych se chtěla zeptat, jak vlastně taneční soubor Trn v oku vznikl nebo kdo je jeho zakladatelem?
Soubor Trn v oku v roce 2001 založily 3 tanečnice a 2 z nich v souboru stále působí. Jsem to já a Eliška Hrdličková. Soubor vznikl jako spontánní nápad, když jsme chtěly tančit a performovat vlastní nápady a projekty.
 
Proč právě název Trn v oku?
Původ názvu je velmi prozaický. Dobře se pamatuje a částečně i reflektuje čas, kdy jsme ho zakládaly.
 
Co považujete za svůj osobní největší úspěch v tanci a za největší úspěch souboru?
Největší úspěch souboru je možnost splnění všech našich snů. Můžeme realizovat vlastní tvorbu a nejsme omezeni sponzory. Reprezentovali jsme ČR na mnoha akcích u nás i v zahraničí. Staly jsme se oblíbeným souborem manželky bývalého prezidenta, paní Livie Klausové. Účinkujeme v TV i ve filmu.
A můj největší úspěch? Stále na něm pracuji, ale jsem hrdá, že jsem měla a mám tu možnost studovat veškeré taneční styly v zemích, odkud pocházejí. Miluji tanec ve všech jeho podobách, ať je to rituální tanec domorodců na odlehlém ostrově Fiji nebo extrémně sofistikovaný japonský tanec. Můj současný top je získání stipendia na studium klasického japonského tance nihon bujo u paní Yoshida Kazumi (吉田和美) na Kjúšú. Tedy toto umění piluji jak u ní, tak současně v San Franciscu, kam jsem se nedávno přestěhovala.

 
Jako jediní se v ČR specializujete na tance Dálného východu. Máte k některé z těchto zemí nějaký bližší vztah?
Zaměření na Dálný východ pochází tak trochu z mojí hlavy a díky skvělému tymu, který mě v tomto podporuje, jsem měla možnost realizovat všechny své znalosti s těmito tanečnicemi. Nedá se říci, co preferujeme nejvíce, ale mohu říct, že například japonskému tanci se aktuálně věnujeme nejčastěji. Tedy odpověď by mohla být Japonsko, ale mému srdci hodně přirostla i Korea, Thajsko a Barma.
 
Které tance tančíte Vy sama nejraději?
Nemohu s čistým svědomím říct, že preferuji něco více či méně. Každému stylu se věnuji na 100 %. Když tančím, myslím na veškeré detaily toho daného stylu nebo regionu, ze kterého pochází. Na kulturu a jazyk, který je také součástí vlastní performance. Pokaždé mě roztančí jak struny japonského shamizenu, tak galeman z Bali. Cítím extázi, když slyším thajskou hudbu nebo tradiční hudbu Sapera kalbeliya z Rajasthánu. V mém případě je to vždy o dané možnosti, čase a místě. Moje lokace aktuálně umožňuje hlubší studium havajského tance a tanců japonských. V současné chvíli se věnuji hlavně těmto dvěma odvětvím.

Ke všem tancům máte i vhodné tradiční oděvy. Kde je sháníte? Je vůbec snadné je sehnat?
Veškeré taneční kostýmy jsou naše autorské modely, které si navrhujeme a šijeme sami. Specifické kostýmy různých regionů pak buď také šijeme, nebo jsem je nakoupila na svých cestách. Nepřeju nikomu tahat ty kufry.

   
Kde jste se tance z asijských zemí učila?
Tance z Indie jsme nastudovaly spolu s mou kolegyní Markétou Fránovou v Indii (Pushakaru, Jaipur), čínskému tanci jsem se věnovala díky svému studiu sinologie na Filosofické fakultě UK v Praze, polynéským tancům pak ve Francii, Německu, Španělsku a na Havaji. Japonskému tanci zde v Čechách pod vedením zahraničních lektorů a v Japonsku. Indonéskému a balijskému tanci opět zde v ČR a také na Bali. Thajský tanec jsem se učila v Chiang Mai v severním Thajsku. Po čase, když se věnujete tanci tak hluboce jako já, začnete rozpoznávat pohybové klíče a vlastní tanec se stane souborem znaků, které můžete libovolně skládat. Dnes už nevidím žádný rozdíl mezi tancem z Mauricia a korejským tancem. Všechny jsou stejně okouzlující a je radost je prožít a tančit. Samozřejmě tím myslím jejich podstatu.
 
Procestovala jste díky tanci opravu mnoho zemí, kde se vám nejvíce líbilo?
Mně se libí všude. Je to tak rozdílné, že to nelze srovnat. Rajasthan byl asi nejméně uchvacující, ale to spíše kvůli hygienickým podmínkám.
  
Nyní se hodně věnujete japonskému tanci. Na vašem webu se můžeme dočíst, že jste se mu začala věnovat poté, co vám vaše přítelkyně, vietnamská módní návrhářka Mimi Lan, věnovala Vaše první kimono. Znamená to, že Vám kimono tak učarovalo, že jste se okamžitě rozhodla, že to je ta cesta, kterou se chcete vydat, nebo v tom bylo i něco dalšího?
Jako každá dívka a žena jsem dost marnivá a zbožňuji módu. Když jsem poprvé viděla na vlastní oči v České republice kimono visící přede mnou ve výloze, věděla jsem, že ho musím mít. Byla to dekorace a nikdo neměl v úmyslu mi ji prodat, ale já jsem tak moc prosila, že mi ho paní Mimi prodala a tehdy začalo i naše přátelství. No a co s kimonem, co vás stálo mnoho tisíc korun? Muselo si na sebe začít vydělávat. Pak přišly první poptávky na vystoupení a já jsem ten typ, co bez základu nikam nevyleze, tak jsem se začala pídit a hledat a učit se. V té době nic jako YouTube neexistovalo a moje znalosti angličtiny byly na bodu mrazu. Mohu říci, že vědomosti jsem získávala v potu tváře po knihovnách a známých. Dnes s globalizací je vše mnohem snazší. V japonském tanci zbožňuji jeho preciznost. Část mého roztěkaného já potřebuje zklidnit a soustředit se, což japonský tanec vyžaduje. Málokdo má vůbec představu, jak náročné je tančit ty ladné a křehké pohyby. 
   
Co dalšího z asijské kultury je kromě tance Vaší vášní?
Tanec je odrazem života lidí, tedy jejich jazyka, zvyků, hudby. To vše je pilířem pro pochopení tance. Francouzsky jsem se začala učit, abych byla schopna se naučit tahitštinu, protože veškeré učebnice a lepší zdroje jsou ve francouzštině. To proto, abych pak mohla psát vlastní choreografie. Teď se učím japonsky, abych se domluvila se svou učitelkou a mohla číst odbornou literaturu vztahující se k předmětu mého studia. Naštěstí moje thajská učitelka mluví anglicky, stejně tak lektorky z Indie. Za to děkuji anglickým kolonizátorům. Učit se hindy by už bylo asi nad moje síly.
 
Je něco, co byste si do budoucna ve své profesi ráda splnila?
Nikdy není vše splněno. Tak doufám, že budu mít možnost i nadále prohlubovat své znalosti a mít možnost je aktivně používat, tedy performovat. Ráda bych dále pokračovala ve studiu v Japonsku a možná se časem propracovala i do taneční školy v Kjótu, kde se školí přední japonské tanečnice.
 
Je kromě tance i něco jiného, co na Asii milujete? Například třeba jídlo, tradiční zvyky nebo další odvětví umění?
Jednoznačně jídlo. To je můj nejmilejší koníček. Na druhém místě je pak odívaní, folklorní, divadelní, tradiční, taneční, prostě móda všeho druhu.
Samozřejmě se pak věnuji i souvisejícím aktivitám, bez kterých není možné proniknout hlouběji do teorie a možnosti se vice rozvíjet. Třeba japonské tance mě přivedly ke studiu jazyka, hudby a dalším disciplínám, jako je kaligrafie, psaní haiku a podobně.
Kvůli havajskému tanci jsem se naučila překonat pěvecký blok a vesele deklamuji, učím se hrát na ukulele a kvůli psaní tahitských choreografií jsem se začala učit francouzsky. Všechno je propojené a had se kouše do vlastního ocasu.