ASIANSTYLE

Jak jste se dostala k doučování? Baví vás to?
Čirou náhodou, když jsem byla studentkou a vyhrála jsem olympiádu v německém jazyce a pak jsem získala SAI v angličtině. Každý rok na gymplu jsem měla vyznamenání a dostala jsem se i na medicínu na Karlovu univerzitu. Pak jsem měla skoro plný počet bodů při přijímačkách na diplomacii na VŠE, celá komunita se o tom dozvěděla a soused mě poprosil, abych doučovala jeho dceru, ačkoliv jsem říkala, že nemám žádné zkušenosti a ani pedagogické vzdělání. Načež mi řekl, že nemusím mít pedagogické vzdělání, abych mohla předávat svoje znalosti, protože jeho dcera chodila k nějaké paní na doučování, ale nepomáhalo jí to. Tak jsem se jí tedy ujala a po roce se natolik zlepšila, že ji učitelka na škole nechala vypomáhat s opravováním testů, které po ní pouze zkontrolovala a podepsala. Toto byl takový boom, protože v naší komunitě se vždy všichni všechno velmi rychle dozví, a přidala se tak další sousedka, která se nedostala na gympl a která chodila od 1. třídy na doučování. Tehdy jí a jejím rodičům v centru pro doučování řekli, že je hloupá a že na to nemá. Ztratili naději, sváděli to na sebe, že ani oni nemají vzdělání, že jejich dcera nemá dobré geny, ale pak si říkali, že třeba by se mohla zlepšit, alespoň trošku, a tak mě oslovili. Nedoufali, že se dostane na gymnázium, ale pak byli překvapení, protože když jsem byla v práci, ona u mě denně sedávala na bedně a já ji doučovala. Nakonec byla druhá nejlepší. A to byl opravdu velký skutek. Jakmile někdo udělá něco dobrého nebo špatného, všichni se o tom ve vietnamské komunitě dozvědí. Byla 7 měsíců vedle mě skoro každý den. Ta dívka opravdu neměla moc geny na učení, jednu slovní úlohu dělala třeba tři dny, ale práce se mnou jí dokázala, že když chce, tak dokáže všechno. Od té doby se začalo hlásit hodně lidí na doučování, což už jsem pak sama opravdu nezvládala. Spousta lidí se mě ptala, jak to, že děti, co doučuji, zvládají tolik věcí? Popravdě, já sama chodila několik let na doučování a moc dobře vím, jak by mělo vypadat. Neznám jen úhel pohledu doučovatele, ale také žáka. Jen kvůli doučování z angličtiny jsem vystřídala přes dvacet doučovatelů. Důvodem bylo, že jsem dříve bydlela v Chebu a měli jsme pouze německý jazyk. Když jsem přišla do Prahy, všichni kolem mě mluvili anglicky a já jsem neznala ani abecedu. Učitelé sice mohou být chytří a vystudovaní, ale když v životě neměli potíže s učením, nebo nenavštívili doučování, tak mi to nedokázali plnohodnotně předat. Jednoduše a efektivně, abych to pochopila. Ve škole se učitelé řídí podle osnov a odvykládají to, co mají, ale doučovatel to musí dítěti vysvětlit. Za prvé mají hodně dětí a nemohou se věnovat každému individuálně a za druhé každé dítě chápe jinou metodou. U nás máme ve třídě 3-10 žáků, ale nikdy neučíme pouze jednou metodou. Já třeba nejdříve odvykládám látku co nejjednodušeji, občas využiji i vietnamštinu, ale když to žáci nepochopí, stejně to nepřiznají, takže si to ověřuji. Takže správně se třeba zeptám na něco podobného a hned vím, zda to dítě pochopilo či ne.

Jak vás napadlo založit Olymp? Jakým způsobem doučujete a co nabízíte?
Za prvé byla velká poptávka po kvalitních doučovatelech. Vy nepotřebujete žádné zvláštní vzdělání pro tuto práci. Zákon po vás nic nechce, co potřebujete je ochota učit. Ale naši žáci potřebují učitele, kteří mluví dobře česky, vietnamsky, anglicky a německy, kteří si zažili něco podobného jako oni, a kteří mají lásku k dětem. Není jednoduché, aby Čech učil malé Vietnamce, protože si nikdy nezažil to, co oni. Přijít do cizí země, neznat jazyk, neznat nic. A proto ve školách mívají těžký start. Český učitel nikdy nebude chápat, jak je pro cizince časování a skloňování těžké. Ve vietnamštině konkrétně nemáme ani skloňování a ani časování. Ve vietnamštině řeknete "daa". A už je to minulý čas. Přidáte infinitiv a je hotovo. Když chcete budoucí čas, řeknete "see". Což je něco jako "will" v angličtině, a tím to končí. Mně osobně trvalo 10 let, než jsem dokázala pochopit pády. Jistě, ve škole nás učili první pád: Kdo co?, druhý pád: Bez koho čeho? a tak dále, ale já jsem nikdy nechápala, co to vlastně je. Když totiž přeložíte: kdo, komu, čemu do vietnamštiny, je to stále to samé, tedy "ai". Ačkoliv jsem se snažila hledat v různých učebnicích, tak nikde není vysvětleno, kdy se tyto pády používají. Jediné, co najdete je, že se tento pád pojí s tou a tou předložkou, rozvíjí to a to, a příklady užití. A pak jsou tu situace bez předložek a výjimky. A pak jsem přišla na princip, jak toto našim dětem vysvětlit snadno a jednoduše během pěti minut. Jako příklad uvedu třeba to, že první pád v češtině, je jako podmět ve vietnamštině. Nebo jako pomůcku, že když něco hledají ve slovníku, tak je to vždy první pád. A díky tomu děti vše pochopí snadno a rychle. Pro Vietnamce není problém se učit zpaměti, protože ve Vietnamu se tak učí skoro vše a mají na to málo času. To je to, o co se my v Olympu snažíme. Aby děti pochopily český jazyk a ostatní předměty, a neučily se je jen nazpaměť. Máme i vlastní materiály k výuce, přestože tady máme i velkou knihovnu v osmi jazycích, na kterou jsme velmi pyšní. Když totiž vyučujete češtinu pro cizince, tak ani v jedné té učebnici to není dostatečně vysvětleno. Další problém jsou odborné výrazy. Já osobně jsem tady od malička, takže jsem je neznala kolikrát ani ve vietnamštině a to byl trochu problém. No, nyní máme vytištěný takový malý slovníček těchto pojmů. Dostala jsem i otázku, zda učit či neučit vulgarismy. A proč jsem založila Olymp? Protože jsem sama zažívala doučování u jednotlivců i v centrech, a někteří lidé prostě neučili z lásky, ale z povinnosti. Ten rozdíl je hodně poznat také v tom, jak úspěšní jsou poté jejich žáci. Já chtěla vytvořit centrum právě s doučovateli, kteří mají rádi děti a kteří dokáží v tom daném předmětu svoje znalosti předat tak, aby to děti pochopily. Také ten předmět musí naše učitele bavit. Jak jste viděla, každý má jiné vzdělání a každý učí jiný předmět, v němž je specialista.

Všimla jsem si, že někteří vyučující ani nestudují obor pedagogika.
Dříve tu byli lidé, kteří měli pedagogické vzdělání, ale praxe je jiná než ve škole. Ano, uměli všechny ty teoretické věci, ale neuměli je aplikovat do života. Děti jim prostě nerozuměly. Je výhodou mít pedagogiku, ale člověk musí mít v sobě tu schopnost učivo předat. Nebo alespoň mít zkušenost s doučováním jako student. Měli jsme tady i mladého muže, který každý rok vyhrával olympiády z fyziky a který byl velmi chytrý. Ale předat to, co sám uměl, prostě nedokázal. Neměl ani smysl pro humor, urážel se, když si děti dělaly z něčeho srandu. Naším cílem je, aby nás děti braly za kamarády, aby se nás nebály a aby jim to doučování k něčemu bylo. Co mě jednou překvapilo, bylo, že některé děti nás dokonce berou skoro za rodiče. Jedna holčička mi říkala "mami", a když jsem se bránila, vysvětlila mi, že jí tady ukazuju hodně věcí, které její maminka nemůže. Mám na to i jedno vietnamské přísloví, které říká, že učitelka je maminka a maminka je učitelka. Jsou to role, které se doplňují.

Na vašich stránkách jsem se dozvěděla, že pořádáte i různé akce mimo doučovatelské centrum. Je to tak?
Ano, chodíme spolu třeba do kina nebo s dětmi, které jsou zde nové, chodíme na únikové hry do divadla (což je nebaví, protože nerozumí) nebo pořádáme různé akce v Aquapalace a děti poznávají něco nového, protože dneska mají rodiče peníze, ale neumějí jazyk a nemají čas.  A taky netuší, kam s dětmi zajít. Když se zde řekne: "jdeme ven", tak u rodičů je to pouze obchodní centrum v Praze. Pro děti je to nuda, protože když nic nepotřebují, tak co v OC mají dělat. Maximálně zajdou do KFC. S námi se ale dostanou pokaždé někam jinam. Třeba jsme byli s dětmi rybařit. A to je nadchlo. Měli praktickou hodinu češtiny, protože si třeba neumí představit, když se ve škole učí druhy vod, co je stojatá voda a podobně. S námi to nejen vidí, a naučí se mnoho slov, ale také se u toho zabaví. I ryby si zafixují mnohem lépe, protože je spolu procvičujeme. Ačkoliv jsme chytili jen dvě ryby a museli jsme je pustit, měli velkou radost. Trošku horší bylo, že si někteří už připravovali prkýnka a nožíky, že rybu rovnou připraví k jídlu, protože ve Vietnamu se z jiného důvodu ryby nechytají. Vysvětlila jsem jim, že se jedná o sport a oni se hned bránili, protože znali jen jediný význam slova sport. Ačkoliv byli zklamaní, že musíme ryby pustit zpět do vody, pochopili odlišnosti a naučili se zase něco nového. Další, o co se snažíme je, aby děti měly v tom, co se učí emoce. Jako příklad uvedu svůj zážitek. Měla jsem velký problém vysvětlit, co znamená slovo vrchol. Respektive jeho významy. Některé jsou jasné a snadno vysvětlitelné, ale dětem se to slovo nedařilo zapamatovat. A tak, když jsem týden potom zkoušela, zda si ho pamatují a zjistila, že ne, musela jsem na to jinak. Přidala jsem další význam, vysvětlila jsem, že neexistuje jen vrchol hory, ale že se toto slovo používá i v sexu pro nejvyšší pocit blaženosti. Okamžitě si to všichni zapamatovali. Vím, že se mi nechce takto mluvit, ale kdybych učila stejně, jako se učí ve Vietnamu, tak ničeho s dětmi nedosáhnu. Ve Vietnamu se prostě nemluví o zakázných věcech jako je toto. Taky jsem třeba měla problém učit vulgarismy, ale u jedné žačky se mi stalo, že jí spolužák řekl, aby řekla paní učitelce: "Ty p*čo". Ona nevěděla, co to je. Když za mnou přišla a zeptala se mě na to, tak jsem chvilku nevěděla, jak zareagovat. Jestli to vysvětlovat nebo ne. Nakonec jsem došla k názoru, že to děti musí znát, aby se nestávaly obětmi. Udělala jsem seznam, seznámila je s tím, vysvětlila jim to, ale upozorňuji je, že se to v běžném životě neužívá a už vůbec se to neříká učitelům a starším osobám nebo slušným lidem. „Nechci, aby se vám ostatní smáli a abyste působili hloupě, protože neznáte tato slova.“ Ano, když se jim to vysvětlí, oni to potom nepoužívají, ale zapamatují si to. A díky tomu, že znají vulgarismy, znají i různá další slova. Nejdříve jsem pochybovala o tom, zda jim to vysvětlovat, ale jakmile přijdou do školy, přijdou s tím do styku a když se jich zeptáte, jestli ví, že je to nadávka, tak odpoví že ne. Je mi jasné, že je potřeba děti informovat, protože dnešní době s tím prostě přijdou do styku a pokud to neznají, je možné, že je kvůli tomu budou i šikanovat.

Ráda bych se ještě vrátila k učitelům. Všimla jsem si, že u vás neučí jenom vietnamští učitelé, ale i čeští.
Ano, přesně tak. Učí u nás jak čeští, tak vietnamští učitelé a máme i anglicky mluvícího učitele, který je rodilý mluvčí. Dříve jsme tady měli také učitele z Německa, také rodilého mluvčího. Ale ten s námi kvůli stěhování již nemohl nadále spolupracovat. Snažíme se, aby děti slyšely rodilé mluvčí, protože je důležitá nejen výslovnost, ale také to, aby děti nebyly líné překládat, protože v momentě, kdy se učí s vietnamsky mluvícím učitelem, nechtějí češtinu používat. Chtějí si to nechávat vysvětlovat stále jenom ve vietnamštině, a to je potom k ničemu. Pokud se učí zase jenom s českým učitelem, nepochopí většinou gramatiku, kterou je třeba jim vysvětlit ve vietnamštině. Z tohoto důvodu učíme vždycky v kombinaci. Doma totiž mluví jenom vietnamsky a ve škole zase jenom česky, a proto tady se jim snažíme vštípit obojí, aby to uměli kombinovat. Někteří naši čeští učitelé umí i vietnamsky, jako třeba Aleš a už jsem ho musela několikrát upozorňovat na to, aby s nimi nemluvil vietnamsky, protože oni toho potom zneužívají.

Jak jsem s vámi procházela školou, byl mi představen jeden velice zajímavý učitel, pan Krátký. Tuším, že jste říkala, že je učitelem na základní škole a zároveň se zajímá o starožitnosti? Jak se s vámi může někdo, kdo by u vás rád učil, spojit? Nebo hledáte učitele sami?
Na našich webových stránkách je možnost napsat nám. Pan Krátký patří zrovna mezi ty, kteří se sami ozvali. Někteří sem přišli učit třeba na základě recenzí. Učí zde dvě mladé ženy – dvojčata. Nejprve to zkusila jedna a tak se jí líbilo naše prostředí a náš přístup, že sem přišla i její sestra. My sami také hledáme, třeba přes různé servery, nebo se ptáme skrze naše učitele. Ale jde nám o to, aby naši učitelé měli zkušenost, jak pracovat s cizinci. Někdy dochází k tomu, že si děti udělají legraci, ale nemyslí to zle. Z tohoto důvodu také učíme i etiketu, protože mezi Českou republikou a Vietnamem jsou obrovské kulturní rozdíly. Třeba Vietnamci, když si podávají ruku, tak se nikdy tomu druhému nedívají do očí, kdežto tady v České republice dáváte najevo svoji sebedůvěru a sebejistotu. U nás ve Vietnamu se také ruka srdečně netiskne, ale často se dá podání ruky označit vaším příměrem "leklá ryba". Nebo děti chtějí nosit, co je módní, ale neví, že čepice se v místnosti sundává. I to je učíme. Máme tady jednoho studenta, jmenuje se Tomáš. Když tady studoval, tak vypadal, že rozumí, ale později jsem si všimla, že se podle toho nechová, a tak jsem jednou řekla: „Proč nejsi galantní? Jak to, že neotevíráš dveře dámám a jak je možné, že nás necháš tahat všechny ty těžké věci?“ Aktuálně byste ho nepoznali. Když sem přišel, neměl problém se poprat i s děvčaty. Ve Vietnamu se totiž musí ukázat, že jste silní a takových, jako je on, je nespočet. Musíte tam dát najevo svoji nadřazenost, jinak vás to spláchne. Tady se holky také chovají občas špatně, protože zjistily, že zde mají nějaká práva, a tak se jich snaží využívat. Musí se jim vše vysvětlit, protože ve Vietnamu prostě neexistuje pravidlo, jak být slušný. Když nebudete hrdina, co ostatní zmlátí, budete ten, kdo bude zmlácen. Tady je to přesně naopak, a to je to, co se jim musí vysvětlit. Že hrdina je tady ten kultivovaný. Ten, kdo se chová slušně a umí se chovat.
 

Je mi jasné, že je těžké se najednou změnit a přizpůsobovat jiným zvykům a pravidlům. Pro děti to je dost traumatizující, že?
Ano, určitě. Jak jsem řekla, kultura Vietnamu a kultura České republiky je velmi odlišná a děti na to reagují dvojím způsobem. Buď jsou velmi agresivní nebo se naopak uzavřou do sebe. Když je sem rodiče přivedou a oni neznají kulturní bariéry, nedokáže si nikdo představit, čím si takové dítě prochází. Oni neví ani to, že je neslušné odhazovat kapesníky na zem. Když jsem teď navštívila Vietnam, byla jsem v jednom bistru, kde všude na zemi ležely posmrkané kapesníky. Pěkná vrstva, ušlapaná na zemi. Moje sestřenice mi vysvětlila, že to bistro tím, že to neuklidí, dává najevo, že je oblíbené a že tam chodí hodně lidí. Byla jsem v šoku, protože je to nehygienické. Ale nemyslete si, že je Vietnam neslušná země. Vietnamci i když chtějí být slušní, tak nemají vůbec šanci. Například já jsem musela celý den nosit lahev od vody, protože naprosto nikde nebyl koš a ani popelnice. Všichni mě nabádali, abych ji normálně odhodila na zem. Bylo to tak nepříjemné, ale nakonec vám nic jiného nezbyde. A tyto zvyky si Vietnamci přiváží i sem do České republiky. Děti sní jahody a odpad hodí na zem. Z toho důvodu my tady máme všude odpadkové koše úplně na každém kroku. Snažím se všechny tyhle případy vychytávat, vysvětlovat jim to a říkám jim: „Hlavně nedělejte Vietnamcům ostudu, protože jeden Vietnamec udělá velkou chybu před Čechy a podle něj budou Češi posuzovat úplně všechny Vietnamce.“ Chci, aby se poučili ze svých chyb a chci, aby věděli, že nemůžou sníst hroznové víno a okamžitě vyplivnout pecičky na zem, obzvlášť v místnosti nebo ve společnosti. Mám s tím osobní zkušenost. Jednou jsem seděla v naší herně a měla jsem pocit, že nám v Olympu prší, protože pořád někde něco kapalo a ťukalo. A pak jsem měla vlasy plné pecek a zjistila jsem, že jeden student jí hroznové víno a rovnou vyprskává pecky úplně všude okolo. Ono to opravdu zní, jako kdyby Vietnam byl nekultivovaný, ale v podstatě je to o tom, že podmínky toho státu nejsou dobré a lidé nemají podmínky, aby se to mohlo změnit.

Nikdy jsem ve Vietnamu nebyla, ale ráda bych se tam podívala. Na fotografiích a v dokumentech vypadá tato země velmi krásně, ale také je vidět, že je hodně chudá.
Pravdou je, že když jsem byla malá, tak mě rodiče vychovávali a vštěpovali mi hodnoty. A já jsem si myslela, že to dělají všichni rodiče ve Vietnamu. Ale už jsem zjistila, že děti, které přijdou do Olympu, jsou mnohdy vychovanější než děti ve Vietnamu, které tam zůstanou. Rodiče se zaměřují na vydělání nějakých peněz a děti rostou jako dříví v lese. Nemají čas jim dát řádnou výchovu. Předpokládají, že jim tyto věci dají učitelé ve škole, ale ti zase učí podle osnov a věří, že výchova je něco, co dítě získá doma. Díky tomuto předpokladu vzniká naprosto nevychovaná generace. Tady se snažíme našim žákům vštípit to dobré z obou kultur, aby uměli rozlišit, co je dobré a co je špatné. Mohu Vietnam porovnat, protože jsem tam byla před deseti lety a teď. A podle toho, co jsem viděla, tak Vietnam morálně klesá níž a níž. Vidím to i ve vlastní rodině, kdy sestřenice na tom finančně není špatně a její děti jsou velmi chytré a vyhrávají různé olympiády a soutěže, ale chybí jim ty hodnoty. U nás se učí třeba to, že když rodina jí, tak mladší nabízí jídlo staršímu. Překvapilo mě, že jsem přišla do jídelny, kde má neteř jedla a ona mlčela. Když jsem se jí zeptala, jak je možné, že toto opomíná, odpověděla, že doma jí každý sám a v jinou dobu, tak už to ani nemá cenu. Můžeme říct, že jsem odrodilec žijící tady v České republice, ale i já znám a dodržuji naše zvyky a tradice lépe, než některé děti ve Vietnamu. Také si myslím, že to není o tom být v něčem jen dobrý a v něčem jen špatný. Myslím si, že když někdo neumí třeba jazyk a rozumí matematice, tak to nemá vzdávat. Naopak, jste-li průměrní, můžete být i nadprůměrní, pokud jste podprůměrní, můžete se vytáhnout minimálně do průměru. Jde čistě o to chtít. Když děti na začátku hodnotí německý jazyk a říkají, jak je ošklivý a jak se jej nechtějí učit, a že angličtina je lepší, odpovídám jim na to: „Až budeš mít oba jazyky na stejné úrovni a budeš moci říct, že je ovládáš a domluvíš se, tak pak můžeš hodnotit. Do té doby ne.“ Často se také stává, že se nechtějí učit češtinu, protože je to moc těžký jazyk. Ano, uznávám, že je těžký, ale vždycky to propojuji s historií a vysvětluji jim, že během národního osvobození si Češi svůj jazyk museli hodně obohatit a hodně o něj bojovat a z toho důvodu je tak bohatý a těžký a také krásný. Vietnamština je jednodušší, i když si to asi Češi nemyslí. Nejsou v ní třeba homonyma jako v češtině. V češtině může 20 slov znamenat jednu věc anebo jedna věc může mít 20 významů. Děti se mě vždycky ptají, jak je možné, že jsem je naučila, že jedno slovo má třeba dva významy a oni pak někde zaslechnou i jiný význam a jsou zmatené. Na to jim vždy odpovídám, že jsou začátečníci, a tak nemůžou vědět hned všechno, jinak by se v tom ztratili. Mám už zkušenost, že když se děti nějakou dobu češtinu učí, tak najednou přijdou s tím, že to není těžký jazyk, protože má pravidla a je vlastně logický. Ve vietnamštině nejsou žádná pravidla nebo respektive jsou, ale neučíme se je. Vietnamci se vše učí nazpaměť. Když chtějí napsat správně diktát, musejí umět všechna slova zpaměti.

Když o tom tak mluvíte, napadá mě, že v Olympu zatím učíte jen vietnamské děti, že?
No, dříve jsme učili třeba i dospělé Čechy němčinu, ale nejsme tak velké centrum, abychom to vše pojmuli. A já se chci zaměřit na vietnamské děti, které se potřebují socializovat a které potřebují pomoct s tím, aby zapadly do kolektivu a naučily se česky. Zkoušeli jsme takto pracovat i s Číňany a míšenci, ale je to těžké, protože vždy musíte mít jednotný jazyk výuky a nelze, aby nám byť jediný student nerozuměl.  Pak to nemá cenu. Ale do budoucna se chceme zaměřit i na české děti. Určitě.

Když sem děti přijdou, předpokládám, že musí hned nastoupit do české školy. Je možný nějaký odklad, aby se mohly nejprve naučit trochu česky a měly větší šanci se uchytit ve škole, nebo neexistují žádné výjimky?
Ze zákona nemají odklad. Jedná-li se však o prázdniny nebo konec roku, pak začnou chodit od září dalšího školního roku a tento čas můžeme využít.

Líbí se mi přístup centra. V dnešní době mám pocit, že mnoho učitelů nemá k žákům ten správný přístup. Co se dítě naučí, když učitel jede podle osnov a nezajímá se ani, zda to dítě to pochopilo? Mám teď s něčím takovým zkušenost. Synovi našeho souseda byl zadán úkol: „Charakteristika prvku a porovnání s mojí osobností.“ Lámala si nad tím hlavu celá jeho i má rodina. Nakonec půlka třídy dostala pětku. Myslela bych, že takový úkol bude třeba pro děti spíše jako odreagování. Ale co tím chci říct je, že když takový úkol dostane české dítě a nechápe ho, jak ho pak má pochopit dítě, které česky mluví málo nebo skoro vůbec?
Přesně tak. Zrovna včera přišla žákyně a ukázala mi žákovskou knížku. A tam pětka z domácího dobrovolného úkolu. Tak jsem se zeptala, jak to, že má pětku, když to všechno umí. Divila jsem se. A ona mi řekla, že když to byl dobrovolný úkol, tak ho neudělala a učitelka jí za to dala pětku. Mě pak už jen napadlo, jak může učitel nazvat domácí úkol dobrovolným, když ho pak vyžaduje. Ale je také pravda, že často jde o to, že děti nepochopí nebo špatně rozumí a interpretují to jinak nebo, že učitelé nemají jednotná zadání. Z tohoto důvodu a na žádost rodičů máme také jiné služby. Chodíme třeba s rodiči na třídní schůzky, překládáme jim a také s učiteli na základě plné moci komunikujeme, abychom věděli i my, co děti potřebují zlepšit, co je potřeba vypilovat. Občas je to jenom o disciplíně. Jsou inteligentní a nemají dobré známky, protože nevydrží sedět a spolupracovat. Taky máme službu, která je nazvaná "second mom".

Co všechno služba "second mom" obnáší a přináší?
Služba "second mom" přináší nespočet výhod jak pro žáky, jejich rodiče, tak i pro školy, učitele i doučovatele v Olympu. Mezi výhody patří třeba flexibilita, kdy pro každého žáka a pro každý problém najdeme řešení s individuálním přístupem. Dále, když obdržím informace od učitele, začnu problém ihned řešit. Nebo kvalitní tlumočení zdarma. Díky tomu rodiče vědí přesně, co se děje. Nemůže se nic ztratit kvůli překladu. Když jim tlumočí jejich starší děti nebo známí, tak se často stane, že nerozlišují, co je podstatná a nepodstatná informace a při tlumočení nepřeloží jistý problém. Nebo umí dobře česky, ale neumí vietnamsky natolik dobře, aby předali informace dál ve správném významu. Může pak dojít k nedorozumění nebo přímo ke konfliktu. Dále tato služba ušetří všem zúčastněným spoustu času, protože s učiteli komunikuji přes e-mail nebo telefon. Rodiče nemusí zavřít obchod a jít na konzultační hodiny učitele. Také si nezvou tlumočníka a netahají svoje dítě s sebou. Vše řeším já. Jelikož jsem vystudovala diplomacii a znám mentalitu Vietnamců, tak umím podávat informace tak, aby si rodiče uvědomili, co dělají (oni nebo jejich dítě) správně a co špatně. Služba také řeší nejen školní, ale i osobní problémy jako je například šikana, disciplína, přátelství a podobně. Další důležitou výhodou je pak to, že když znám problém do detailu, pak je pro mě snazší vybrat vhodného doučovatele, neboť každý žák má jiné nároky a požadavky na doučovatele. Někdo potřebuje přísného doučovatele, aby ho přinutil k učení. Jiný chce mít hodného doučovatele, který používá hravou metodu učení, aby si udržel pozornost a zájem o studium, a tím samozřejmě roste úspěšnost. Když má žák dobré známky, pak je motivovaný a bude se nadále snažit. Učitelé ve škole si přestanou stěžovat, nejsou ve stresu a bude se jim lépe učit. Rodiče jsou kvůli známkám nadšení, budou v práci efektivnější, a hlavně se přestanou hádat (existuje přísloví, že když dítě něco pokazí, tak je to na jeho mámě - vietnamské ženy často trpí nadávkami manžela, že neumí dítě učit/vychovat). Když navíc vidí, že jejich dítě má morálnější a slušnější chování díky vzornému chování doučovatelů Olympu, tak by už doučovací centrum neměnili. Tím má žák stálé prostředí a má čas i možnosti navázat kontakt a získat blízké přátele. Celá rodina je díky tomu šťastná a doučovatel je taky rád, když vidí, že jeho práce je plnohodnotná. Ovšem jako má vše svou pozitivní stránku, existuje i ta negativní. V prvé řadě tato služba není zdarma. Pak je tu časová stránka, protože já osobně nad ní trávím hodně času a mám najednou více práce, jako je komunikace se žákem, jeho rodiči, učitelem a doučovatelem. Také musím docházet na častá jednání, kde mimo jiné probíráme společné návrhy na řešení daného problému. Někdy kontaktuji i kamarády žáka, aby na něj nenápadně tlačili.
 
Věřím, že je to velmi náročné, protože práce s lidmi může být velmi náročná. Napadá mě, zda Olymp spolupracuje nebo by měl zájem o spolupráci s nějakými organizacemi nebo i jinými doučovatelskými centry?
Olymp zatím z mých časových důvodů se žádným sdružením nespolupracuje. Již se nám společnost META ozvala s tím, že by chtěla s Olympem spolupracovat. Dozvěděla se o Olympu přes naše aktivní a úspěšné zapojování studentů do výuky. Doučovatel byl na třídních schůzkách žákyně, která byla “problematická” (rodiče kvůli jazykové bariéře se školou nekomunikovali, byli neinformovaní, jevili se škole jako kdyby neměli zájem o své dítě). Po vyslechnutí problémů, kdy jsem zjistila mimo jiné, že se tato žákyně kvůli strachu z nového prostředí a kvůli jazykové bariéře uzavřela natolik, že přestala úplně mluvit a nemluvila ani vietnamsky se svými rodiči, jsem vytvořila individuální učební plán a program, aby Olymp žákyni pomohl vylepšit známky a rozmluvit ji. Olymp žákyni pomohl tak, že za 5 měsíců doučování českého jazyka, z toho ani ne 2 měsíce anglického jazyka, občanské výchovy a fyziky, udělala úspěšně reparát. Dokázala získat jedničky a dvojky, kromě fyziky, kde sice měla znalosti, ale zkoušel ji cizí učitel, kterého neznala, a navíc na ni jako na cizinku mluvil příliš formálně. Ona jeho otázkám s odbornými a cizími slovy úplně nerozuměla. Na to, že žila v České republice pouze rok, kdy chodila jinam na doučování, kde ji brali jen jako nástroj k vydělávání peněz a za celý rok ji nenaučili ani abecedu, je to velký úspěch. Žákyně se poprvé ve škole smála a mluvila s třídní učitelkou v souvislých větách. Dřív jen kývala nebo říkala ano a ne.

Věřím, že naši čenáři budou díky tomuto rozhovoru velmi překvapení, protože jsme se dozvěděli mnoho věcí ze života Vietnamců, kteří se sem přistěhují a také jsme trochu poodhalili roušku nad výchovou vietnamských dětí a nad tím, jakými strastmi mohou vlastně trpět. Díky Vašemu centru se zde mohou lépe asimilovat a já jsem za to velmi ráda. Přála bych si, aby všechny děti na světě byly šťastné, což bohužel není možné, ale díky lidem jako jste vy, paní Angelo, je na světě o něco lépe. Doufám, že se bude nadále Vašemu centru dařit a že mnoha dětem usnadní přechod a udělá je tady spokojenými.

Olymp School Praha

FOTO:Kim Seo Hwa/asianstyle.cz