ASIANSTYLE

Historie
Prvopočátky divadla nó bohužel zmizely v propadlišti dějin, nicméně oficiální počátek této divadelní formy lze bezpečně datovat do poloviny 14. století. Za jeho vznikem stál velice talentovaný a všestranný herec, dramatik a divadelní teoretik Kan’ami (観阿弥, 1333–1384), který ačkoliv se narodil v samurajské rodině, byl údajně na příkaz božstva kami předán do výchovy mistra představení sarugaku. Později založil herecký soubor Júzaki (později přejmenovaný na Kanze) a rozvíjel své vlastní divadelní umění. Novou divadelní formu obohatil o nové koncepty a upravil i dramatickou strukturu her, hudbu a tanec. 

Představení pro šóguna Ašikagu Jošimicua (足利義満, 1358-1408) v roce 1374 byla pro Kan’amiho a jeho syna Zeamiho (世阿弥, 1363–1448) přelomovou událostí. Dostalo se jim té pocty hrát na šógunském dvoře a Kan’ami tak získal status vlivného umělce. Jeho syn Zeami, který se stal dobrým přítelem a milencem šóguna Jošimicua, se do historie divadla nó zapsal nejen jako skvělý herec, dramatik, hudebník a choreograf, ale také tím, že zaznamenal veškerou teorii této divadelní formy. Ačkoliv jeho otec toto umění započal, Zeamimu patří velký podíl na dotáhnutí divadla nó k dokonalosti.

Krušné časy přišly po smrti Ašikagy Jošimočiho (足利 義持, 1394–1428). Nový šógun Ašikaga Jošinori (足利 義教, 1394-1441)  totiž Zeamimu v roce 1429 zakázal představení pro císaře Gokomacua (後小松, 1377-1433) a o tři roky později zemřel jeho syn a nástupce Motomasa. V roce 1435 byl pak Zeami poslán do vyhnanství na ostrov Sado.

I přes nátlak šóguna Jošinoriho, aby Zeami postoupil svou pozici svému synovci On'amimu, předal veškeré své spisy svému zeťovi Zenčikuovi (禅竹, 1405-1471), v kterém spatřoval svého pravého nástupce. Postupem času se z divadla nó stávala uznávaná tradice a jeho popularita neustále rostla a to nejen na dvoře ale i mimo něj. Představení divadla nó se nyní hrávalo i při různých náboženských příležitostech, kdy jej mohli shlédnout i obyčejní lidé.
           
V období Tokugawa (1603–1867) se divadlo nó těšilo velké přízni z nejvyšších míst a mezi jeho patrony patřili šógun, knížata daimjó, samurajové a mnoho dalších intelektuálů. Umění se nadále dědilo jen v rodině, aby se tak předešlo inovacím z řad nezasvěcených. Existoval tzv. systém iemoto, kde se veškeré vědomosti předávaly tajně z mistra na učně. S popularitou divadla nó též přibývalo učňů a zasvěcenců mezi aristokracií a tak se zvyšovala prestiž a moc vůdců těchto škol, kteří tak v rámci představení mohli rozhodovat o všem. Cílem tohoto úsilí bylo vytvořit čistě tradiční svět, jakýsi kult minulosti oddělený od reality. 

Tento systém se však zhroutil po restauraci Meidži v roce 1868, kdy byl zrušen šógunát a tím i veškeré výhody plynoucí z výsadního postavení divadla nó mezi vládnoucí vojenskou šlechtou, která ztratila svou moc. O znovuotevření divadel nó se zasloužilo až později několik vlivných politiků, členů císařské rodiny a zahraničních diplomatů a umělců. Mezi nimi můžeme jmenovat například Iwakuru Tomomiho (岩倉具視, 1825-1883), významného státníka období Meidži, který pomohl v roce 1876 zorganizovat několik představení pro císaře, čímž přispěl k tomu, aby se císařská rodina stala patronem divadla nó. V roce 1881 pak vznikla společnost Nógakuša (později reorganizována pod názvem Nógakkai), která se zasloužila o pravidelná představení a postavení prvního divadla nó v období Meidži.

Během druhé světové války se divadlo nó díky své tradiční povaze těšilo velké oblibě ze strany vlády  a několik patrioticky laděných her v té době dosáhlo úspěchu, avšak válečné ohně zničily téměř všechna divadla a soubory musely sdílet jen jedno jediné. Když pak po válce přišla doba ekonomického růstu a prosperity, divadlo nó dostalo jedinečnou možnost ukázat své umění i v zahraničí, přičemž se stále těšilo velké oblibě v Japonsku. V roce 2008 pak bylo divadlo nó prohlášeno Mistrovským dílem ústního a nehmotného dědictví lidstva UNESCO.

 
Typy postav
V divadle nó se lze setkat celkem se čtyřmi typy postav: šite, waki, hajaši a kjógen.

Repertoár
Repertoár současných pěti škol divadla nó se sestává z 240 her, vybraných podle vkusu období Tokugawa. Celkový počet všech dodnes známých her je 2000. Můžeme je rozdělit podle různých kritérií. Díla se mohou řadit mezi genzai nó (現在能), tedy hry ze současnosti a se stále žijícími osobami, a mugen nó (夢幻能), které zahrnují snové a fantaskní hry, kde se často vyskytují nadpřirozené bytosti jako například božstva, duchové a démoni. Další rozdělení her rozlišuje mezi dramatickou hrou (geki nó, 劇能) a tanečním vystoupením (furjú nó, 風流能). Avšak nejznámějším a nejpoužívanějším rozdělením je následující podle obsahu her:

 
Jeviště
Jeviště divadla nó, neboli honbutai (本舞台), má představovat jakýsi magický a posvátný prostor, který spojuje reálný svět a svět nadpřirozený. Má tvar čtverce, který je zakrytý chrámovou střechou, což je patrně pozůstatkem buddhistického původu nó. Pódium je postaveno z cypřišku tupolistého (japonsky hinoki, 檜) a nalakováno pro potřeby tanečníků. Na jevišti je vždy namalovaná macubane neboli borovice, což může odkazovat na představení sarugaku, která se hrála pod širým nebem nebo se jedná o znázornění borovice Jógó u svatyně Kasuga blízko Nary. Pod pódiem se nachází obrovské hrnce, které pomáhají s ozvučením. Každý milimetr jeviště vymezen pro určitou funkci a herci jej mají rozdělený do devíti menších čtverců pro orientaci během představení.


Jeviště                                                        

V každém rohu jeviště se nachází jeden sloup, který je pojmenovaný podle své funkce: wakibašira (脇柱, podle postavení herce waki), šitebašira (仕手柱, podle postavení herce šite), fuebašira (笛柱, podle pozice flétnisty) a mecukebašira (目付柱 či sumibašira, 隅柱, který slouží hercům pro orientaci). Sbor (džiutai) se nachází na pravé straně pódia zvané wakiza (脇座), kam vchází malým vchodem kiritoguči. V zadní části jeviště se nachází místo pro orchestr zvané atoza (後座). Můstek hašigakari (橋掛かり) vlevo od hlavního jeviště vede do zrcadlové místnosti kagami no ma (鏡の間), kde si herec šite nasazuje masku a dostává se do role.  


Nákres jeviště: kagami no ma (1), hašigakari (2), pódium (3), mecukebašira (4), šitebašira (5), fuebašira (6), wakibašira (7), wakiza (8), atoza (9), asistent kóken (10), herec kjógenu (11), schůdky kizahaši (12), širazu (13), borovice č. 1 (14), borovice č. 2 (15), borovice č. 3 (16), zákulisí (17), vchod makuguči zahrazený oponou agemaku (18), kiritoguči (19), macubane (20)                                                                                                    



Masky
Masky (omote, 面) patří patrně k nejvýznamnějším a nejobdivovanějším součástem divadla nó, neboť se jedná o jedny z nejkrásnějších a nejlépe vyrobených masek v historii. Ty nejvzácnější jsou v drtivé většině ve vlastnictví jednotlivých hereckých škol, které je schovávají ve speciálních hedvábných pouzdrech vložených do dřevěné krabičky. Masky v sobě nosí silnou symboliku a pro herce i obecenstvo mají i posvátné vlastnosti. 


Obrázek jedné masky nó v různých úhlech                                           

V období Tokugawa se pak použití masek přísně rozdělilo do jednotlivých kategorií. Nyní tedy máme celkem 450 typů rozdělených do 12 skupin, z čehož 6 náleží maskám divadla nó a šest maskám divadla kjógen:

 

 
Masky nó

Kostýmy
Kostýmy v divadle nó nepředstavují módu žádného určitého období, ale místo toho směšují módní trendy u dvora několika různých ér. Jako vše ostatní i kostýmy jsou striktně rozdělené podle materiálů, barev a vzorů pro určité postavy a role. Svrchní oděv se nazývá kicuke (着付け) a je rozdělen do několika kategorií. Nejpoužívanější je acuita (厚板), což je mužské kimono z těžkého hedvábí. Mužské postavy také často nosí kalhoty hakama (袴) v kombinaci s kariginu (狩衣, roucho pro lov či pro každodenní nošení), nóši (直衣, ozdobnější oděv) či happi (法被, drahé hedvábné zlatem zdobené roucho).
           
Ženský protějšek kimona acuita je surihaku (摺箔), které může být vyrobeno z bílého hedvábí nebo z barevného (v tom případě se nazývá nuihaku). Ženské kimono vyrobené z drahého brokátu se nazývá karaori (唐織). Pod kimonem okolo krku se nosí límec eri a opět svou barvou poukazuje na charakter postavy (bílá pro dámu z vyšší společnosti a červená pro ženu nižšího původu). Existují také dva typy ženského roucha: volnější čóken a u pasu upnutý maiginu určený k tanci. Součástí kostýmů jsou i různé paruky (kacura, 鬘), ozdoby do vlasů, čepce podle funkce dvořanů, koruny a další přikrývky hlavy. Kostýmy pro role prostého obyvatelstva jsou vyrobeny z konopné látky ve spíše tmavých barvách.
 
Rekvizity

Rekvizity neboli cukurimono (作り物) mají funkci ukázat daný předmět v jeho nejčistší podstatě. Rekvizity větších rozměrů (například čluny, vozy, chatrče) se často vyrábějí pouze jednorázově z bambusu, který se obalí bílou látkou. Naopak rekvizity, které používají herci při představení, mají velice ozdobné a realistické provedení. K takovým nejčastěji patří například vějíř, ale ten může představovat mnoho jiných předmětů jako například meč, štětec na psaní, flétnu a mnoho dalších.


Národní divadlo v Tokiu s ukázkami z představení divadla nó a kjógen


ZDROJ: ORTOLANI, Benito. The Japanese Theatre. E.J. Brill, 1990., ntj.jac.go.jp, wikipedia.org, youtube.com