ASIANSTYLE

Takhle nás přivítá příručka pro začátečníky, kterou jsem obdržela od České asociace go zcela zdarma na jednom z jejich workshopů. Seznamujeme se tam se základními pravidly hry a hracími materiály.

První stěžejní částí go je hrací deska tzv. goban, která většinou bývá ze dřeva, ale nemusí, protože lze také sehnat praktičtější a ekonomičtější papírovou verzi, kterou budete moci vzít všude sebou. Tato deska je pokryta 19 vodorovnými a svislými čarami, což je prostor, ve kterém se odehrává hra. Pro začátečníky jsou ale také přístupné menší gobany (9x9), které jsou přehlednější a hlavně zajišťují to, že nezdařená partie se zbytečně neprodlužuje. Druhou nejdůležitější částí jsou kameny, černé a bílé, které jsou obvyklé skleněné nebo plastové, ale zase nemusí, jak jsem se již zmínila, existuje také ekonomičtější papírová souprava. Podle příručky jsou ty nejlepší kameny z Japonska vybroušeny z lastur a břidlice.

Základní pravidla se nezdají složitá. Jak je napsáno v knížce: Začátek partie je jednoduchý - deska je prázdná. Potom se to již bohužel komplikuje, jelikože se na gobanu začínají objevovat první kameny. Začíná hráč s černými kameny, který musí kámen položit na jeden z průsečíku vodorovných a svislých čar - týká se to také postranních čar nebo rohu. Platí stejné pravidlo jako v případě šachu - dokud se jeho ruka dotýká figurky, tak pořád může změnit její polohu. Poté logicky hraje druhý hráč s bílými kameny, který také musí položit kámen na jeden z průsečíků. Hráči tedy střídavě pokládají kameny na průsečíky gobanu. Cílem hry je ovládnout větší část desky než soupeř - máme tedy co do činění se směsicí Carcassonne a šachu.

Body se tedy logicky získávají za každý volný průsečík v jejich prostoru, tedy ve vašem území, který se vám podařilo omezit kameny, a soupeřovými kameny, tzv. zajatci, kteří vznikají tím, že ohraničíte jeho území. Jak lze postupně omezovat a získávat území na gobanu? Základem je vědět, že každý kámen má 4 svobody. Jestliže dáme dva kameny vedle sebe, tak svobody se sčítají - mají tedy 8 svobod. To velmi připomíná silný psychosociální základ japonské společnosti, která uvažuje úplně stejně - pohromadě budeme silnější. Nejlogičtější, co můžete tedy dělat, je dávat kameny vedle sebe, čím vytváříte jakousi čínskou zeď (profesionálně tomu goisté říkají spojení kamenů), neustále počítat svobody řetězce, který vám na desce vznikne a hlídat, kdo komu zabírá území, což je podle mého názoru ta nejsložitější část. Pán, který mi tato pravidla vysvětloval, řekl, že ti největší mistři již žádné svobody nepočítají - poznají, zda byl tah dobrý nebo špatný na základě tvarů kamenů na gobanu. Znělo mi to dosti záhadně, ale co si budeme povídat, po jednom workshopu nejsem ani začátečník. Pouze jsem se seznámila s něčím novým, co mi doposud bylo úplně cizí.

Dále v příručce máte úlohy, jejichž cílem je postupně lidem vysvětlit ta nejzákladnější pravidla go a říká se tomu atari go. Každá lekce je sestavena tak, že vidíte před sebou určitý druh situace, který může na desce nastat a vaším úkolem je tuto situaci co nejlépe vyřešit. Na workshopu bylo mi však doporučeno, že kdybych náhodou chtěla pokračovat ve hře go, tak by bylo lepší, kdybych navštěvovala jejich kurzy, které jsou také zdarma. Uklidnila jsem je, že se tohle spíše nestane. Rozhodně z toho měli velkou radost a poměrně se jim ulevilo. Vůbec se jim nedivím.



Zaměříme-li se chvíli na dějiny go, tak je dost možné, že se jedná o nejstarší deskovou hru na světě, která byla vymyšlená v Číně asi před 4000 lety. Do Japonska se dostala kolem roku 740 našeho letopočtu. Původně se go hrálo pouze v nejvyšší společnosti, hlavně si ji nejvíce cenila vojenská šlechta, ale časem se go rozšířilo i mezi ostatní, ať už mezi mnichy nebo samuraje. Go se v Japonsku neuvěřitelně prosadilo a asi před 400 lety v období Edo byl ustanoven systém - byl zřízen zvláštní úřad pro go, vznikly profesionální tituly a rodové školy této hry. Ženy a děti hrály méně složitou variantu této hry, gomoku narabe, čili česky tzv. piškvorky.

Go se v Evropě stalo populární v první polovině 20. století, díky německému mistrovi šachu Emanuelovi Leskerovi, který tuto hru proslavil do dalších zákoutí světa. Dnes se go hraje ve všech evropských zemích, ale úroveň hry je stále pod úrovní východoasijských spoluhráčů, ale odstup se rychle zmenšuje, jelikož spousta evropských goistů studuje go v Japonsku.

Jestliže vás hra go zaujala natolik, že byste měli chuť si ji zkusit, tak se obraťte na nejbližší go klub, který se nachází v každém větším českém městě. Podrobnosti naleznete zde: olgo.cz/go-kluby.


ZDROJ: JANSSEN, Frank. GO: Knížka pro začátečníky. Amsterdam: The European Go Centre, 1996  BOHÁČKOVÁ, Libuše a Vlasta WINKELHÖFEROVÁ. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. Praha: Panorama, 1987. Stopy, fakta, svědectví (Panorama). ISBN 11-092-87. JANOŠ, Jiří. 99 zajímavostí z Japonska. Praha: Albatros, 1984. ISBN 13-824-84.